RABASOVA GALERIE RAKOVNÍK255
Český dřevák
Výstavní síně Rabasovy galerie ve Vysoké ulici 232
8. února – 29. dubna 2018
Venisáž 8. února 2018 v 16.00 h














     Český dřevák
     Ač bývá Český dřevák označován za fotografickou skupinu, ve skutečnosti byl vždy spíše spolkem přátel a zároveň silných a nezařaditelných osobností. Český dřevák neměl nikdy žádný pevný tematický či ideový program, byl spíše záminkou k setkávání, debatám a společné zábavě, a také občasným výstavám. Právě prastará technika kontaktního otisku velkoformátového negativu snímaného dřevěnou kamerou (odtud starosvětsky sebeironický název skupiny), která dovoluje až omamně dokonalou reprodukci motivu, se stala jediným faktickým spojovacím článkem velmi volného sdružení.
     Český dřevák založili v roce 2000 Karel Kuklík, Jan Reich, Jaroslav Beneš a Bohumír Prokůpek. V roce 2002 se k nim připojil Tomáš Rasl, tehdy ještě student FAMU, a v roce 2003 byl ostatními přizván doyen skupiny Petr Helbich, který představuje přímou osobní vazbu k vůbec nejslavnějšímu zastánci kontaktního printu Josefu Sudkovi. Skupina přitom zanikla v roce 2008, kdy předčasně zemřel Bohumír Prokůpek, po roce následován Janem Reichem.
     Český dřevák zřejmě příznačně vznikl právě v letech, kdy klasické analogové fotografii začínala zvonit hrana, a kdy se deskové aparáty s často stoletým rodokmenem staly nepochopitelným anachronismem. Důvodem spolčení přitom nebyla nostalgie po ztracených časech, ale spíše hluboký respekt k dlouhé a bohaté fotografické tradici a k možnostem, které znalým a vnímavým dokáže otevřít. Společným jmenovatelem Českého dřeváku tedy není program ani protest proti času, ale soustředěná radost z věcí a jevů, které lze obdivovat a na které se lze spolehnout: a mezi nimiž je přitom přátelství na prvním místě.
     S ohledem na výše zmíněné tato výstava není a ani nechce být programovým a časově omezeným výběrem, konvergujícím k jednotnému stylu či soustředěným jen na období skupinové aktivity. Naopak ukazuje spíše různé, často i excentrické směry, z kterých jednotliví autoři přicházeli a kterými se vydávali dál zase za svým. Právě v letmých kříženích těchto osobitých rukopisů můžeme hledat skutečnou definici Českého dřeváka.
     Pavel Vančát, kurátor výstavy, leden 2018

     Jaroslav Beneš *1946 v Plzni.
     Koncem 60. let začal fotografovat v rodné Plzni divadlo a jazzové či rockové koncerty. Počátkem 80. let objevil krásu velkoformátových kamer, kde je konečným výsledkem kontaktní kopie, ale jeho styl vychází z minimal artu a osciluje mezi perfektností a náhodou při vzniku snímku. Nevadí mu světlo vniklé do kazety a ani vinětace objektivu, které naopak úmyslně využívá a začleňuje do výtvarného procesu. Základní otázka, kterou si ve své tvorbě klade, je pocit člověka v prostředí, které si sám pro sebe vytvořil. V letech 1991, 1994 a 1995 fotografuje díky stipendiu francouzského ministerstva zahraničí pařížskou čtvr La Defense.
     Petr Helbich *1929 v Praze.
     Helbichova fotografická cesta, která celoživotně doplňuje jeho občanské povolání lékaře, začíná v roce 1948 pod vlivem Rudolfa Jandy, od něhož přebírá realističnost a přesnost pohledu, a také Josefa Sudka, který v něm inspiroval smysl pro motiv a jeho čas. V letech 1952 – 1970 provází Helbich Sudka do pralesa Mionší a stává se jeho „asákem“. Jeho fotografie jsou od počátku statické (používá formáty 6 × 9, 6 × 10 a 9 × 12 cm). Od roku 1993 fotografuje kamerou 13 × 18 cm, z negativů nezvětšuje, ale pouze kopíruje. Své snímky řadí do cyklů, z nichž některé evokují jeho vztah k Sudkovi (Zátiší, Pralesy), jiné (Bulovka, Demolice) naopak představují osobitý pohled autora a jeho vlastní cestu související s českou fotografií. P. Helbich, by celoživotní fotograf amatér, dosáhl ve své tvorbě profesionální jistoty a dokonalosti.
     Karel Kuklík *1937 v Praze.
     Rokem 1958 začala jeho cesta za subjektivním vyjádřením vlastních pocitů a vztahů k okolnímu světu. V šedesátých letech byl jedním z hlavních představitelů surrealismu a strukturální abstrakce ve fotografii a vystavoval s malíři, grafiky a sochaři stejné výtvarné orientace. V sedmdesátých letech se přiklonil spíše k fotografické tradici, jak české (Funke, Hák a Sudek) tak i k americké (Weston, Strand), a využil zkušeností z předchozí etapy své tvorby, aby je transformoval do svého dalšího tvůrčího období.
     Bohumír Prokůpek *1954 v Humpolci / † 2008
     V letech 1970 – 74 studoval obor fotografie na Střední uměleckoprůmyslové škole v Brně a v letech 1982 – 86 pak katedru fotografie na pražské FAMU. Jeho velkým životním tématem byla nedotčená příroda a proti ní krajina, v níž je člověk přítomen svým dílem. Od roku 1990 působil jako vydavatel (nakl. ASCO) a koncem devadesátých let začal pracovat i na rozsáhlých fotografických realizacích pro interiéry (památník Lidice). Pracoval s různými formáty negativů, ale i s digitální fotografií, přičemž často používal úmyslnou neostrost a monochromii, čímž dosahoval subjektivní až mystický výraz. Od roku 2002 až do předčasné smrti působil jako vedoucí ateliéru plenéru na FAMU.
     Tomáš Rasl *1975 v Praze
     V letech 1996 – 2003 vystudoval fotografii na pražské FAMU a stal se vyhledávaným fotografem architektury. Ve volné tvorbě často používá staré dřevěné kamery s velkým formátem negativu, v poslední době experimentuje ušlechtilými tisky, především bromolejem. Pracuje v postupně se vyvíjejících cyklech a jeho poetické fotografické vidění umocňují i básnické názvy děl a cyklů. Na své poslední výstavě „Mezi dnem a snem“ v pražské Trafo Gallery vystavil poprvé kromě fotografií také objekty: některé vycházejí z jeho snímků a transformují je do trojrozměrných soch. Je vnukem fotografa Ferdinanda Bučiny (1909 – 1994) jehož archiv opatruje.
     Jan Reich *1942 v Praze / † 2009
     Fotografoval od konce 50. let, v letech 1965 – 1970 vystudoval pražskou FAMU. Již tehdy bylo jeho snahou zachytit z lidské činnosti to, co mizí v toku času. Nazíral svět civilním pohledem, blízkým estetice Skupiny 42, která na něho silně působila. Přechodem z malého a středního formátu na formát negativu 13 × 18 až 24 × 30 cm v roce 1980 a navázáním na sudkovskou tradici se v jeho tvorbě začaly objevovat romantické prvky. Současně nechával na svoji tvorbu působit i vlivy přicházející z americké velkoformátové fotografie. Jeho kniha Bohemia byla v roce 2005 oceněna hlavní cenou Magnesia Litera.