 | |
| RABASOVA GALERIE RAKOVNÍK | 8 |
obrazy, grafika
Malá síň RG a Výstavní síň muzea
12. března–9. dubna (Výstavní síň muzea) –23. dubna (Malá síň RG) 1989
vernisáž 12. března 1989 v 10.00 h ve Výstavní síni muzea
ke stému výročí narození autora
Rvačka, 1951
Vlastní podobizna, 1913
Zuza, Honza a já, 1921
Jeřáb, 1928
Dívky u studně, 1931
Vcházení, 1944
Společnost, 1937
Milenci v Podkarpatí, 1944
Stopy ve sněhu, 1956
Děs, 1957
Ležící ženská figura, 1960–65
Drak, 1965
Za větrem barev hrdost zření klíčí
a úzkost světla malíř utišil
Jak každá věc mu v rámu kouzelničí
a pokušení líčí z hravých chvil.
Ne kamsi tamsi syt sám sebou letí
ten obraz hledající rodnou zem
na vás je lem lem aspoň uviděti
musíte za ním jako za ptactvem
dívat se dívat když on tiše míjí
už z jeho tahu zahnízděni číst
vhroužit se v tvary vejít do linií
a jako ony touživě být čist.
Když zebe nebe domalovaného
a pro malíře obraz přestal být
zmlkněte slova okouzlení něho
a klekáníčka štětc; slyšte bít.
František Halas
Musím si navyknout víc jednoduše a jasně všechny věci podat. Barva musí vždy zpívat – třeba pohřební píseň. Zrovna tak linie.
(1920: deník)
Podruhé na „Nepřemožených“. Jistě nejlepší z posledních oper. Tolik citu, ale přece něco chybí, co cit nenahradí. Taková linie přes všechno. To je síla – to je u Smetany.
(1919: deník, po druhé návštěvě opery J. B. Foerstra)
Obraz, ať se dělá, jak chce, musí obsahovat takzvané vymoženosti kubismu, musí být plošně prostorový. Detaily nechat plavat a mastit to vcelku a širokých nátěrech a barevně a prostorově bez valérů.
Pamatovat!
(1926: deník)
Pomyslete si, že je mi už skoro 37 let a že od svých 15 let se zabývám malováním olejem a dost pilně, ba velmi pilně…
(1926: deník)
Je třeba, aby formální a barevná kompozice obrazu vycházeIa z čistě výtvarného. Pryč se symbolismem! Též citový obsah díla (nebo předmětu zobrazeného) nesmí mít na toto vliv. Ten tu musí působit sám, skrze formu a barvu vzniklou poznáním; konkretizování výtvarné skutečnosti. Tedy, když kytky voní nenaznačovat, jak se od nich šíří vůně! U nás si na to potrpíme. Tak pozor.
(1927: deník)
Obraz bude a musí být jednota. Lidé, věci, strom, zrovna tak jako pozadí, popředí – vše dohromady. – Vyplývá: námět není předmět – předmět je výsledek. Struktura! – Pozor!
Vše statické! Výtvarně statické! – Dynamické myšlení výtvarné je destruktivní povahy. Výtvarně myslit staticky – to jest život, pohyb, cit, duši uzavřít v jakousi nehybnost – jakýmsi kouzlem zastavit a soustředit v bodě. Statika je velikost a velebnost. Zaražení věčnosti v okamžiku – obraz. Cesta dynamická – výsledek statický.
(1928: deník)
Umělecké dílo není k tomu, aby se líbilo, ale aby dojímalo, vzrušovalo, potěšilo…
V umění nejde jen o popsání skutečnosti. Na to stačí fotografie. Umění je vytvoření nové skutečnosti. Obraz je skutečnost realizovaná člověkem, ne přírodou – realizovaná přírodními sdělovacími prostředky (linie, barva, světlo) podle vlastní koncepce člověka. Skutečnost možno proměnit v neskutečnost a naopak, neskutečnost ve skutečnost.
(30. léta: záznamy)
Umělecké dílo musí být tajemstvím. Tajemnost a fantazie je podstatou básnivosti, a když toho není, není to nic jiného než didaktika.
(asi 1940)
Prospěšně kolaboruje s umělcem při tvoření jeho díla rozum. Ale nepřipouštějte si ho příliš blízko – je to přece jen kolaborant.
(1942)
Je možno konkrétně říci, obraz je tak a tak komponován, je takhle prostorově, barevně nebo lineárně řešen, to a to zobrazuje, ale to všechno ještě není umění. V umění je něco nevyslovitelného, co lze jen citem poznávati, ač ne přesně vysloviti, protože pouze rozum na to nestačí. Taky něco věčného, nikdy se neopakujícího. Protože jen množství těchto citů v lidech a světě je možno jen rozmnožovat, ne však zdokonalovat. Pokrok není v umění. Kdyby byl, bylo by možno po řecké dokonalosti formální, aby přišla primitivní umění křesťanská?! Přesto není ani to, ani ono umělecky lepší, dokonalejší. Obě jsou stejně dokonalá.
(asi 1950)
Zmatek: Obrazy, které jsou konkrétními, jsou nazývány abstraktními, zatím co věcem absolutně abstraktním se říká konkrétní, např. automobilu. Cožpak se podobá tomu, co se v přírodě hýbe, krávě, jelenu, zajíci? Podobá se sám sobě.
(asi 1955)
Žádný člověk, žádný systém společenský nebo estetický nemá výhradní právo na člověka (humanistní právo). Umění, je-li uměním, je v zárodku humanistické a tím i připouští nekonečnost interpretací.
(1961)
Proti abstraktnímu nebo nefigurativnímu umění se často rebeluje. Je to proto, že lidé chtějí mít na obraze to, co znají. Jakmile se tam divák setká s novou formou, třebas figuratívní, kterou nezná, ihned zaujme negativní postoj. V mých obrazech právě figurativnich, kde tvary a barvy zůstávají mimo naturalistický pohled nebo popisnost, vychází to nefigurativní zcela logicky. V abstraktním malířství jde přece o základní věci, které jsou věčně trvalé, tedy prostor, barva, světlo, hmoia. A nefigurativní umění je souběžné s tím, co probíhá v moderní hudbě, v hudbě vůbec. Kupka např. maluje Dvojhlasou fugu nebo Sólo černé čáry.
Měl jsem rád Cézanna, Picassa a ještě více Braqua, působil na mě i Matisse, lecos z expresionismu a snad i z dadaismu, ale především tu byl můj vztah k české gotice. Jsem si toho velmi jasně vědom, náznaky gotického cítění provázely celý můj vývoj, přecházely z jedné periody do druhé. Když se dneska dívám třebas na ty své „vypravovací obrazy“, je to tam zcela zřetelné. To gotické mám kdesi hluboko v sobě. Barok jsem nijak zvlášť nemiloval, byl jsem jaksi pořád na stráži, ale v těch dynamických obrazech to barokní je.
Z našich malířů na mě velmi působil Kubišta, hlavně svým umělecky morálním postojem, svou houževnatostí, s jakou šel za svým programem, svým úsilím najít něco nového a hledat sám sebe.
Moje všechny etapy, či lépe metamorfózy, spolu souvisí, protože jednak se vážou na jednoho člověka, který přece nemůže vyskočit sám ze sebe, jednak se člověk posunuje do nových a nových citových a vnímacích prostorů, které pak určují jeho další práci.
(1966: zápisy po rozhovoru při oslavách 75. narozenin)
Žádné vyznamenání nemůže podle mého názoru pravděpodobně určit skutečné umělecké holnoty, žádný kybernetický stroj je nespočítá. Jen čas je neúprosným řešetem pro umělecké hodnoty.
(1965: z odpovědi na dopis ČFVU, oznamující P. Kotíkovi jmenování zasloužilým umělcem)
Narodil se 1. května 1889 ve Slabcích u Rakovníka. Zemřel 14. ledna 1970 v Praze. Byl pohřben v rodinné hrobce v Praze Na Malvazinkách.
Roku 1907 maturoval na reálném gymnáziu v Rakovníku. V létech 1908–1912 studoval na Uměleckoprůmyslové škole v ateliérech prof. E. Dítěte, K. V. Maška a J. Schikanedra. V r. 1912 absolvoval ještě zkoušku u prof. J. Preislera na Akademii výtvarných umění. Tak získal právo učit na střední škole, ale studií na AVU se vzdal.
V létech 1913–1939 byl suplentem kreslení, modelování a deskriptivy na c. k. vyšší reálce v Turnově (1913–1915), v Nové Pace (1916–1918), v Praze (1918–1922), profesorem na reálce v Mladé Boleslavi (1922–1932) a v Praze (1932–1939) . Od r. 1932 zůstal v Praze. (V r. 1919 a částečně ještě 1920 vlastně neučil, nemohl učit napaden těžkou tuberkulózou, ze které ho vyléčili lékaři nemocnice v Mladé Boleslavi. V roce 1960 prodělal těžký infarkt – právě, když připravoval svoji velikou výstavu v Mánesu.)
Od r. 1916 je členem Mánesa. Roku 1919 vystupuje z Mánesa (s Radou a Rabasem) a stává se členem výtvarného odboru Umělecké besedy. V létech 1924–1927 vystavuje jako člen „Skupiny sociálního umění“ (společně s M. Holým, K. Holanem, K. Kotrbou), 1927 se vrátil do Mánesa, z něhož byl v r. 1930 vyloučen spolu s K. Holanem, M. Holým, J. Kodlem a V. V. Štechem. Společně pak vystavovali v Myslbeku. Roku 1947 se opět stává členem SVU Mánes, tentokrát natrvalo.
Poprvé vystavoval r. 1909 – ještě jako žák Uměleckoprůmyslové školy – se skupinou „Divocí“ v Topičově solónu pod jménem P. Kraus. Samostatně vystavoval poprvé r. 1927 v Praze v Rudolfinu (kresby, kvaše, tempery), pak v Mladé Boleslavi r. 1928 a 1931, což byla první velká samostatná výstava (63 vystavených prací). Od této doby bylo uskutečněno přes padesát samostatných výstav Pravoslava Kotíka v Čechách a na Moravě. První posmrtnou výstavu obrazů Pravoslava Kotíka uspořádala r. 1970 galérie v Rakovníku.
Samozřejmě vystavoval P. Kotík na členských výstavách Mánesa a Umělecké besedy a na výstavách některých skupin výtvarníků. Po roce 1948 jsou jeho obrazy zařazovány do téměř všech dalších souborných výstav v Českosloslovensku.
V r. 1937 se poprvé zúčastnil výstavy československého umění v zahraničí na Exposition Internationale, Paříž. A po r. 1947 byl zastoupen svými pracemi téměř na všech zahraničních výstavách.
Rád cestoval – jak sám přiznal, chtěl poznat život lidí a jejich kraje. U nás to byly nejčastěji Krkonoše, Slovensko (Tatry), na Moravě Větrov, ale také Šumava a v létech okupace byl jeho letním útočištěm Pařížov na Čáslavsku. Ale také cestoval a studoval v cizích sbírkách a galériích, několikrát ve Francii, Belgii, Německu, Holandsku, Jugoslávii.
V roce 1921 získal Turkovu cenu města Prahy.
V roce 1939 obdržel stříbrnou medaili na Exposition Internationale v Paříži.
V roce 1964 byl vyznamenán za zásluhy o výstavbu.
V roce 1965 byl jmenován zasloužilým umělcem.
V roce 1969 se stal čestným občanem města Rakovníka a Slabec.
Katalog vydalo Okresní muzeum a galérie v Rakovníku. Autoři textu: F. Halas. P. Kotík a Z. Tobolková-Kotíková. Fotografie z archivu NG v Praze.
Náklad 400 výtisků. Povolil OK SKNV Praha pod č. o320001289. Vytiskly Tiskařské závody n. p. provoz Rakovník.
