|
v českém výtvarném umění | |||||
| Rabasova galerie v Rakovníku Malá síň RG 28. ledna–březen 1990 vernisáž 28. ledna 1990 v 10.00 h   | V českých zemích zná jeho jméno každý školák, dospělí – a to shodně nejširší čtenářská veřejnost jako odborná kritika – ho počítají k nepochybnému okruhu oněch autorů, kteří vtiskli české literatuře její osobitost. Ve světě mu udělaly jméno už divadelní hry ze začátku dvacátých let, z nich RUR obohatila všecky jazyky o slovo „robot“ a od té doby patří k nejpřekládanějším českým spisovatelům. Jeho mezinárodní prestiž byla posléze tak veliká, že ho v roce 1935 H. G. Wells jako předseda světové federace Penklubů doporučil za svého nástupce (Čapek však tuto kandidaturu odmítl), na podzim 1938 ho řada francouzských a skandinávských spisovatelů navrhla za laureáta Nobelovy ceny za literaturu. Tento autor křehkého zdraví, který zemřel ani ne devětačtyřicetiletý, vytvořil v rozmezí tří desítek let (1908–1938) mimořádně rozsáhlé a mnohostranné dílo, v němž se uplatnil jako prozaik a dramatik, novinář, vypravěč pro děti, překladatel i básník, esejista i kritik výtvarný, literární a divadelní, estetik i filozof, filmový libretista i kreslíř a v neposlední řadě také jako vlivný veřejný činitel. Ale jakkoli své dílo během let vynalézavě obnovoval a rozrůzňoval, kladl mu od počátku stále týž úkol plynoucí ze stále stejné koncepce lidskosti. Vždy znovu a znovu hledal to, co je v člověku podstatně lidské, čím člověk překračuje přírodu v sobě a determinanty historie kolem sebe. Jako moralista vytyčoval – v souladu se svým velkým učitelem a přítelem T. G. Masarykem – ideál lidského života jako každodenně praktikované humanity. Zvlášť charakteristicky vyhranil K. Čapek svůj základní zájem v námětu sebeničivého počínání lidí. Ukázal varovně, kterak zejména sobecké využívání technického pokroku, pohodlné spoléhání na samospasitelné ideologické systémy (tj. na rozličná „absolutna“) a nesnášenlivost vůči každé odlišné kvalitě odlišťuje člověka v rovině jeho pospolité existence, zatímco v rovině individuálního bytí je jeho lidská podstata rozleptávaná zejména svody sebelásky, titanismu a noetické lehkomyslnosti. Proti těmto destruktivním silám mobilizoval pak na záchranu lidskosti zejména tvořivou vůli žít, schopnost očistit se od omylné a špatné minulosti, lásku, statečnost, lidskou solidaritu, žízeň po poznání a svobodě. Ale nejen toto specíální téma, vůbec všechny hlavní projekce a objevy Čapkovy tvorby jsou konec konců odvoditelné z jeho spění za univerzálním lidstvím. Uvítal kubismus především pro jeho schopnost vyvodit nejzazší důsledky z faktu, že umělecké dílo je umělé, tj. že je dílem člověka. Konflikty svých utopických (či lépe antiutopických) děl konstruoval ne z nebezpečí možných v budoucím vývoji, nýbrž z rozporů hýbajících současným světem. Studium a teoretickou rehabilitaci tzv. nízké literatury (detektivek, krváků, kalendářů aj.) podnikal z potřeby psát literaturu, která nepřestává usilovat o nejvyšší umělecké cíle, ale zároveň dokáže oslovovat lid. Svou noetickou prózou – tímto žánrovým umocněním své praktické potřeby stát v každé knize na straně všech jejích postav – obhajoval neomezenost poznávání proti omezenosti pravd, mnohotvárnost života proti jednostrannosti jeho individuálního prožívání, povinnost pomáhat člověku proti lákavé možnosti ho soudit. Novinářskou činnost pojímal jako zvlášť reálnou univerzálnost, která spisovatele zavazuje ke styku s celou rozlohou skutečnosti a s celou čtenářskou obcí, v protikladu k různým variantám exkluzívnosti a duchovní specializace. I autorské stanovisko takto celistvé bylo však plné napětí, protože pátrání po obecném lidství se u Čapka vázalo na jeho přesvědčení o rozhodující iniciativě pouze jedinečných (ne obecných, kolektivních) činitelů života a protože jeho směřování za nepodléhajícím a tedy neproměnným lidstvím se odehrávalo na půdě výhradního zaujetí pro čas naopak nejproměnnější, tj. pro současnost. Ostatně sama Čapkova – naproto elemenární – potřeba souladu s přítomností stávala se dalším zdrojem napětí uvnitř jeho díla: neboť ukládal-li si v něm Čapek za prvořadou povinnost pravdivě poznávat skutečnost, objevovat to, co jiní dosud nevidí, a tím spoluvytvářet a hlavně rozšiřovat život, nutila ho tragická současnost (první světová válka, československá státnost po třech staletích vydobytá a vzápětí ohrožovaná, krize svažující se do příprav nové války), aby se daleko víc staral o prostou úchovu života, o obhajobu dosažené míry lidskosti, o shledávání „drobtů relativního dobra“. Nebyl ani pesimista ani idylik, jak zněly dvě výtky nejčastěji mu adresované; sugeroval hrůzu současného světa, ale zároveň i nezbytí spravedlnosti, jsa přeplněn bolestnou láskou k obyčejnému člověku. Doba, která uplynula od jeho smrti, nic z jeho naléhavého uměleckého odkazu neantikvovala. Jiří Opelík Katalog vydalo Okresní muzeum a galérie v Rakovníku v nákladu 200 výtisků. Autoři: textu Jiří Opelík, kreseb Adolf Hoffmeister (Listy italské, Pařížské začátky). Povolil OK SKNV pod č. o 320010789. Tisk: Polygrafický průmysl Praha s. p. Tiskařské závody, sdružený podnik, provoz 64 – Rakovník. ISBN 80-85081-09-1 | |||||
 |
