 | |
| RABASOVA GALERIE RAKOVNÍK | 5 |
malby
Výstavní síně RG
24. června–5. září 1999
vernisáž 24. června 1999 v 15.30 h
4-1998, akryl na pavatexu, 99 ´ 79 cm
K 61/34 1961, tuš na papíru, 102,2 ´ 35,5 cm
K 61/80 1961, tuš, kvaš na papíru, 102,3 ´ 36 cm
K 61/68 1961 březen, tuš na papíru, 92 ´ 46 cm
K 7-1960, tuš na papíru, 79,5 ´ 52,2 cm
K 61/55 1961 srpen, tuš na papíru, 104,5 ´ 79,5 cm
K 61/30 1961 srpen, tuš na papíru, 79,8 ´ 30 cm
K 61/7 1961, tuš na papíru, 79,5 ´ 21 cm
K 61/31 1961, tuš na papíru, 80 ´ 52 cm
K 61/12 1961 srpen, tuš na papíru, 79,7 ´ 52,2 cm
K 61/13 1961, tuš na papíru, 102,7 ´ 36,2 cm
K 61/15 1961, tuš na papíru, 102,5 ´ 36 cm
K 61/61 1961, tuš na papíru, 104,5 ´ 79,5 cm
K 61/1 1961, tuš na papíru, 79,5 ´ 52 cm
K 62/27 1962 leden, tuš na papíru, 86,3 ´ 61,1 cm
K 61/3 1961 září, tuš, nalepené papíry na papíru, 104,5 ´ 40 cm
K 61/4 1961 září, tuš na papíru, 105 ´ 40 cm
K 61/11 1961 září, tuš na papíru, 79,5 ´ 52,5 cm
K 62/28 1962, tuš na papíru, 85,1 ´ 59,3 cm
3-1998, akryl na pavetexu, 99,5 ´ 79,2 cm
Návrh nerealizovaného plakátu pro Bienale Sao Paolo 1963, kvaš a tuš na papíru, 93 ´ 63 cm
Návrh nerealizovaného plakátu pro Bienale Sao Paolo 1963, kvaš a tuš na papíru, 93 ´ 63 cm
1-1999, akryl na pavatexu, 99 ´ 79 cm
Popisovat nebo vykládat malířství posledního padesátiletí bez zjednodušování nebo nepřesnosti asi nejde.
Ještě na konci druhé světové války existoval vcelku přehledný systém národních škol. Funkci přirozeného centra si držela Paříž, Evropa držela jakýsi „standard“, ke kterému se vztahovalo všechno světové snažení. Potom co hegemonii převzala Amerika, vzniká „globální“ kultura, která je velmi proměnlivá a v podstatě různosměrná.
Chceme-li vyjmout dílo jednoho umělce a definovat jeho místo, nevyhneme se umělé konstrukci.
Malby Tomáše Vosolsobě svádějí k nejrůznějším výkladům, a to má své příčiny: v jeho životě, v jeho osobním založení i v povaze jeho tvorby.
Malíř sám nepatří jednoznačně k žádné skupině, nemá „vykladače“ a o publicitu svých názorů se moc nestará.
Začínal v polovině padesátých let, kdy již povolovalo napětí mezi oficiálně prosazovaným socialistickým realismem a vlivy soudobého světového umění. Celkem logicky se rozhodl pro abstraktní projev v duchu aktuální vlny akční malby.
Vosolsoběho cesta však nebyla přímočará, zdá se, že zpočátku postupoval cestou oprošťování výchozího reálného motivu příměstské krajiny, nebo figury. Záhy si však objevil postup opačný, zcela nezávislý na nazírání okolního světa. Základem jeho kompozic se stává dekalk, metoda běžně využívaná surrealisty už nejméně od třicátých let.
Podle malířova svědectví přišla na akademii jedna spolužačka s hříčkou. Na papír napsala tuší slovo, list ještě za mokra přeložila tak, aby vznikl souměrný otisk. Tahle technika byla nesmírně inspirativní a tvárná podle použitého materiálu, hustoty barevné masy a harmonie nebo disharmonie barevných tónů. Roztodivné obrazce vznikající manipulací při otiskování samy o sobě nesou nejrůznější významy (ne nadarmo používají podobné otisky psychologové k diagnostice duševních dispozic).
Symetrické otisky jsou pro umělce konkrétní realitou, kterou dál výtvarně dotváří a přetváří, interpretuje.
Pro mnohé by mohla být tato metoda tvorby dostatečně samonosná, pro Vosolsoběho však ne. Cítí asi, že by ho mohla svádět k chladu dekorativnosti, a proto podniká pokusy se začleňováním prvků viděného světa do skladby obrazu. Divákovi však nevnucuje nějaké určité asociace, ani názvem, který raději nahradil číselným kódem.
Neustále experimentuje i se smyslovými účinky barvy. Chápe ji jako neiluzivní složku malby. Rád používá čisté, intenzívní tóny. Stejně jako ve svých začátcích často sáhl po absolutní černi tuše, dnes pracuje s harmoniemi pestré žluti, modře, červeně a zeleně, vždy s důrazem na psychologické vyznění v daném prostředí.
Bylo by asi popřením podstaty malby, kdybychom hovořili o neiluzívnosti ve smyslu odmítnutí pocitu prostoru v obraze. Naopak Vosolsobě, i když neužívá efekty tradiční perspektivy, v každém díle prostor buduje koloritem, řazením a rytmem jednotlivých prvků.
A nakonec nelze ani pominout práci s hmotou barevného nánosu. Věnuje jí velkou pozornost, uvědomuje si, jak přispívá k plnosti účinu malby. Dnes hlavně využívá pastózní několikanásobně převrstvované přemalby na hladkém podkladu, ale experimentoval i s litím technických nátěrových hmot, s rytím do papíru, vlepováním papírů a předmětů do malby a podobně.
Vosolsoběho dílo vyrůstá i přes dlouholeté přeryvy (kdy se úplně odmlčoval) důsledně a logicky bez zásadních zvratů.
Jedna tvůrčí perioda je potvrzována druhou. V černých tušových kresbách na počátku šedesátých let začíná systematicky rozvíjet své životní téma. Tady ještě dominuje dekalk. Jemnozrnná tuš vytváří v otisku složité obrazce. Zdá se, že malíř je jimi fascinován a ponechává celé plochy v původním stavu, kresebným zásahem porušuje symetrii kompozice, ale hlavně vypráví o tom, jak v těch obrázcích čte. Jeho metoda se tady objevuje v nejsurovější podobě.
Václav Zoubek,
duben 1999
Tomáš Vosolsobě se narodil 7. března 1937 v Praze. V letech 1952–1956 studoval na Výtvarné škole v Praze, na Akademii výtvarných umění v Praze v letech 1956–1962. Od roku 1982 žije ve Švýcarsku.
Tomáš Vosolsobě
Katalog výstavy v Rabasově galerii v Rakovníku
1999
Text Václav Zoubek
Vytiskla Česká typografie, a. s., Praha
