 | |
| RABASOVA GALERIE RAKOVNÍK | 7 |
10. září–4. října 2009
vernisáž 10. září 2009 v 16.00 h
Vivos voco, mortuos plango, fulgura frango... Živé volám, mrtvé oplakávám, mračna zaháním... tento latinský verš vystihuje poslání hlasu zvonů, který se dříve nesl naším krajem. Vinařický rodák Ferdinand Velc na úvod prvního soupisu zvonů na Slánsku poznamenal: „Byl-li kdo v podvečer některého svátku neb při klekání na Vinařické hoře, která jest ve středu okresu slanského, nikdy nezapomene toho velebného a mohutného dojmu, když rozezvučí se kolkolem po celé krajině hlasy okolních zvonů. Rozmanité zvuky jejich nejen z nejbližších obcí, ale i ze vzdálených míst, kde sotva lze tušit ukrytou vesnici, doléhají k uchu, táhnou se v zamlžených údolích, slévajíce se v tiché letní noci v harmonickou, vážnou ukolébavku. Bystré ucho, které častěji tu naslouchá tomuto velkolepému koncertu, rozezná i jednotlivé zvuky svých známých (Slánský obzor, IX. 1901, s. 3)“.
Byl to právě zvon, který hned zrána volal ve jménu Páně k práci na poli, v poledne zval ke krátkému odpočinku a večer zvěstoval skončení denního díla. Pražská synoda v roce 1374 nabádala věřící, aby se při zvonění modlili třikrát Ave Maria a tak získali odpustky. Hlas všech zvonů vpředvečer ohlašoval, že druhého dne je neděle nebo zasvěcený svátek, všechny zvony také vítaly biskupa nebo panovníka. Malý zvon ve vížkách kostelů – sanktusník – svým zvukem oznamoval nejdůležitější část mše svaté, proměňování při Nejsvětější oběti, požehnání nebo doprovázel kněze kráčejícího se svátostí za nemocným. Vyzvánění umíráčku, neboli hodinky, vyzývalo křesťany, aby se pomodlili za zemřelého. Zkušený zvoník jedním nebo dvojím „podtrhnutím“ dokonce rozlišoval, zda nebožtíkem byl muž nebo žena. Přirozeně, že zvony nemlčely ani v případech, když se blížil k hradbám města nepřítel, když stoupaly hladiny řek a voda ohrožovala lidská obydlí, nebo při četných požárech.
Zvon proto podle učení církve náležel a náleží k věcem posvátným a podle starých benedikcionálů ho světil biskup, který při zpěvu žalmů prosil Boha, aby svěcenou vodou omytý zvon zaháněl moc nepřítele, stíny oblud, náběh vichrů, úder blesků, škodu způsobenou hromem. Za zpěvu dalších žalmů pomazal biskup zvon posvátným olejem a modlil se mimo jiné za růst zbožnosti křesťanů a poté postavil pod něj kaditelnici, přičemž také vzpomněl na spícího Krista na lodi, který bouři utišil. Poměrně složitý obřad svěcení vcelku vypovídal o tom, že zvony jsou posly a hlasateli nebeské říše majícími moc od Hospodina. V tomto smyslu byl také zvon obohacen o reliéfy svatých, věrných přímluvců u Boha. Dobu vzniku a okolnosti pořízení připomínaly nápisy se jmény donátorů, zvonařů a datem, kdy byl zvon odlit.
Dřevěné zvonice
Podstatná část návštěvníků Slánska se většinou rozhodne putovat za malebnými dřevěnými zvonicemi, které společně s venkovskými kostely tvoří působivé architektonické dvojice, dominanty, pohledově se uplatňující v historické krajině.
Z celého souboru dřevěných zvonic bude patrně nejstarší v Kvílicích, která je situována nad obcí při kostele sv. Víta. Datace zvonů a konstrukce napovídá, že snad vznikla v 16. století, a později byla upravována. Zvonice a prostředí okolního hřbitova upoutalo pozornost i známého kreslíře Josefa Šembery, který je zachytil v roce 1822 na kresbě včetně řady nápisů na dnes již zaniklých náhrobcích. Podle typologie konstrukčního řešení, kterou se podrobněji zabýval Karel Kuča, běží o vzpěradlový typ s otevřeným zvonovým patrem. Je vztyčena na šestiboké kamenné podezdívce, a to na základovém čtyřramenném roštu s nosnými sloupy zvonové stolice o třech polích. Z původních tří nástrojů zůstal jediný, a to od Františka Senomatského ze Šternstatu (1613), zbylé dva (1803, 1663) byly v roce 1917 rekvírovány pro válečné potřeby. Architektuře kvílické stavby se podrobně věnoval Ferdinand Velc, který ve své průkopnické studii o dřevěných zvonicích na Slánsku dokazuje její středověký původ s ohledem na polygonální půdorys a stáří zvonů. Vzhledem k dataci mnoha nástrojů můžeme předpokládat existenci řady dřevěných zvonic, v našem regionu ponejvíce vzpěradlové konstrukce, již v závěru 15. století.
Ke středověkému architektonickému cítění se však ještě více než v Kvílicích přimyká zvonice v Neprobylicích, která je však již jen kopií stavby stržené v roce 1896. Neprobylická zvonice, oproti kvílické podstatně menší, doprovázela dříve na návsi kostel sv. Ducha, který byl k roku 1741 zbořen, když byl vystavěn nový chrám nad obcí. Původní vzhled zvonice, opět vzpěradlové konstrukce s otevřeným zvonovým patrem, zachytil František Duras na jedné z fotografií, které připravoval pro oblastní expozici Národopisné výstavy českoslovanské. Novější stavba si zachovala nejen stejnou konstrukci, ale zejména souzvuk trojice zvonů, které unikly válečným rekvizicím. Největší z nich ulil v roce 1595 Brikcí z Cimperka a prostřední Bartoloměj Berounský v roce 1510. Zejména text renesančního zvonu k nám promlouvá nejen krásným mateřským jazykem, ale vypovídá i o zbožnosti našich předků // Leta 1595 we cztvrtek po Sv. Lynhartu. Urozeny pan / Vacslav Pietipesky z Chyss a Egrberku na Bla / hoticích * dal udielati tento zwon do Neprobilicz / ke kostelu swateho Ducha pro pamatku swau a rodu / swého, aby Zwukem a hlasem téhož zvonu krzestianum / viernym w znamost uwozowal spoleczne Krzestianske schá / zeni k modlitbám svatym, k poslauchaní slova boziho / a chwaleni jmena jeho. Pánu Bohu bud ciest a chwala / ** na wieky amen ** //. Šestibokou podezdívku navíc zdobí dvojice náhrobníků, a to Václava Pětipeského z Chýš († 1602) a manželky Odolana Pětipeského Mandaleny z Adlaru († 1604), ze strženého neprobylického kostela. Zvonice v Neprobylicích vyrůstající mezi lipami, kde letní ticho doprovází bzukot včel, nepochybně inspirovala nejen spisovatele historických románů Václava Beneše Třebízského, ale stala se i vděčným námětem pro řadu malířů, včetně Karla Vika, jehož akvarely zvonice v Neprobylicích a dále v Želenicích, Kvílicích, Přelíci a Libušíně zdobí sbírky slánského muzea.
Již zmíněného autora krajin a vedut Josefa Šemberu zaujal u sv. Jana na Dříni u Kladna nejen starý dub, ale zejména dvojice starobylého kostela a dřevěné zvonice opodál, která, podobná zvonici v Kvílicích, měla také vzpěradlovou konstrukci a otevřené zvonové patro, později však byla nahrazena zděnou stavbou. Zvonice, která rovněž pocházela snad ze samého počátku 16. století, zvala k modlitbě osadníky obce Újezd, jež později zanikla.
Další konstrukční vývoj dřevěných zvonic se v kraji omezil v podstatě na kvadratickou dispozici zvonového patra, kdy otevřený typ byl nahrazen patrem bedněným na svislých trámech. Toto řešení se uplatnilo kolem roku 1700 na celém martinickém panství.
Do zvonice při kostele sv. Jakuba Většího v Želenicích vstupujeme kamenným portálem a zvonová stolice nese dva zvony od Brikcího z Cimperka (1581) a slánského zvonaře Jindřicha Senomatského ze Šternstatu (1613). Jindřich Senomatský odlil zvony i pro Griespeky z Griespachu v Kralovicích na severu Plzeňska a na Slánsku během dvou let zhotovil nástroje do Kvílic (1613) a Klobuk (1612). Pak jeho slánská zvonařská dílna podle všeho utichla.
Dominantní polohu v krajině zaujímá i zvonice vystavěná v rohu hřbitova při kostele sv. Petra a Pavla v Přelíci. Z kamenné podezdívky vyrůstá spodní osmiboká část, nad kterou se tyčí svisle bedněný hranol završený lomenou stanovou střechou. Na zvonové stolici byla zavěšena trojice zvonů. Nejmladší nástroj z roku 1734 byl rekvírován v roce 1917. O stáří gotického zvonu se v minulosti vedly spory, přičemž Ferdinand Velc ve své průkopnické studii právě jej považoval za nástroj s nejstarším českým textem z roku 1386. Tento názor odmítl Zikmund Winter a později přesvědčivě i Josef Hejnic, který na základě epigrafické, historické a jazykové analýzy doložil, že na sklonku 14. století nebyly podmínky pro vznik zvonu s českým nápisem. Přelícký nástroj pak datoval k roku 1486, tuto skutečnost ostatně dokládá i uměleckohistorický rozbor, zejména pojetí reliéfu sv. Bartoloměje. Mladší barokní nástroj byl zhotoven v dílně Friedricha Michaela Schönfelda v roce 1679, zdobí jej bohatá ornamentika a reliéfy Krista na kříži a na protější straně Panny Marie, zasvěcení kostela pak připomíná reliéf sv. Petra a Pavla a naproti barokní text // Leta Panie 1679 tento zwon slit gest ke cti / a chwale bozi blahoslaw / ene panie Marii a ss. / aposstoluw, Petra a Pawla / k zadussi przeliczkemu / nakladem tehoz zadussi //. Po odcizení Schönfeldova zvonu u sv. Isidora v Budeničkách (1681) a přelití jeho dalšího nástroje v Tuřanech (1687) představuje tento zvon jediný nástroj této dílny na Slánsku.
V areálu starobylého hradiště nad Libušínem u kostela sv. Jiří se nachází další zvonice, ve které byly kdysi umístěny dva gotické zvony od pražského zvonaře Bartoloměje Berounského. Mladší nástroj z roku 1526 byl rekvírován v roce 1917 a druhý, jeden z nejstarších v kraji, datovaný k roku 1504 uloupen před několika lety.
Zajímavou a v Čechách ojedinělou zvonici vystavěnou na půdorysu stlačeného šestiúhelníka nalezneme při kostele sv. Barbory v Nabdíně poblíž Velvar. Původně byla pokrytá celá šindelem, a to včetně spodní části, dnes s pálenými taškami. Ze dvou zvonů zůstal nástroj od pražského Brikcího z Cimperka (1552), druhý, barokní dílo Valentina Lissiacka z roku 1743, byl zabaven v roce 1917.
Rozšířený typ zvonic představují památky, které se tyčí nad téměř čtvercovým půdorysem. Objem věžové stavby je po celé výšce čtyřboký, hranolový. Tato skupina je zastoupena v Hořešovicích, Skůrách, Řisutech, Tuřanech, Velvarech a Bělči.
V celé výšce čtyřboká hranolová zvonice situovaná při kostele sv. Petra a Pavla v Hořešovicích je patrně v jádru pozdně gotická. Z dvojice zvonů zbývá ten starší od Bartoloměje Berounského z roku 1511. Výtvarné pojetí gotického reliéfu sv. Petra naznačuje slohový posun, oproti zvonu v Přelíci, který ve figurální výzdobě je přece jen ještě poplatný výtvarnému názoru vycházejícímu ze zásad tzv. krásného slohu.
Siluetu zaniklého kostela sv. Bartoloměje ve Skůrách, jehož kamenné architektonické články byly později zasazeny do hřbitovní zdi, doplňovala dřevěná zvonice, která nesla zvony od Antonína Schönfelda (1712, rekvírován 1917) a Bartoloměje Berounského (1510). Ze Skůr snad pochází jeden z nejstarších dochovaných zvonů kraje, který je dnes uložen v Národním muzeu, a to z dílny pražského zvonaře Hanuše, který jej ulil v letech 1473 – 1483.
Mariánské poutní místo v Tuřanech dotváří dřevěná zvonice poblíž hřbitovní zdi. Byla vystavěna za Adolfa hraběte z Martinic v roce 1712. Vstupujeme do ní vikýřem na úrovni podezdívky po vnějších schodech. Z trojice zvonů dnes najdeme jediný; zbylé dva od Karla Bellmanna (1823) a Zachariáše Dietricha (1750) byly rekvírovány v roce 1917. Schönfeldův zvon z roku 1687 měl na plášti reliéf Panny Marie a okolo koruny latinskou modlitbu Andělského pozdravení Ave Maria gratia plena Dominus tecum benedicta tu in mulieribus et benedictus fructus ventris tui. Ostatně kolik Zdrávasů stoupalo k nebi vzhůru z úst poutníků, kteří v udřených rukách probírali jednotlivá zrníčka růžence; Mariánský reliéf se opakoval i na nástroji, který byl místo Schönfeldova prasklého zvonu odlit 8. 6. 1909 A. Diepoldem na Starém Městě pražském. Místo Andělského pozdravení čteme nápis: Já zvon Boha chválím, kněžstvo a lid k modlení budím, svátky hlásám, oznamuji, též mrtvých lituji.
Dominantu nad obcí představuje zvonice, kterou vystavěli vedle kostela sv. Jakuba Většího v Řisutech. Spodní zděná podezdívka je rozdělena na dvě poloviny, přičemž levou stoupáme vzhůru ke zvonové stolici. Ze tří nástrojů se dochovala v regionu jediná zvonařská památka od jednoho z hlavních představitelů českého zvonařství Tomáše Jaroše z Brna. Na řisutském zvonu z roku 1554 umístil zvonař vedle reliéfu kříže postavy sv. Václava a sv. Zikmunda, čepec pak obohacuje novozákonní motiv Vraždění neviňátek.
Podezdívku dřevěné zvonice u kostela sv. Kateřiny ve Velvarech tvoří mohutné pískovcové kvádry, snad se původně počítalo s celou kamennou stavbou. Ferdinand Velc ve svém soupise zaznamenal dvojici zvonů, a to od Mikuláše Löwa (1660) a Jana Jiřího Kühnera (1755), který byl později rekvírován. Téměř detektivním způsobem však byl před časem objeven jeden z prapůvodních zvonů, který zhotovil pro velvarský kostel sv. Kateřiny proslulý zvonař Brikcí z Cimperka v roce 1599 nákladem Barbory Kopačové. Oproti řisutskému zvonu Tomáše Jaroše, výtvarným pojetím v podstatě pozdně gotickému nástroji, uplatnil Brikcí z Cimperka na velvarském zvonu renesanční výzdobu, přičemž dominantu tvořil reliéf Kalvárie se sv. Janem a Pannou Marií a dále sv. Vavřinec a sv. Josef. Velvarští dostali v r. 1640 zaplaceno od nejvyššího purkrabství v Praze 787 zl. za zvonovinu z devíti zvonů, které vzaly za své během třicetileté války, když je císařští vojáci v r. 1639 roztloukli. Radní tehdy slíbili, že v klidnější době pořídí nové zvony, což také později v baroku splnili. Renesanční zvon Brikcího z Cimperka zjevně unikl zkáze, byl přivezen s ostatní zvonovinou do Prahy a později zavěšen v kostele sv. Mikuláše v Holešicích u Ervěnic, kde byl ve 40. letech 20. století nalezen.
Za poslední zvonicí této skupiny budeme putovat až na Křivoklátsko – do Bělče. Od ostatních se odlišuje tvarem i velikostí. Běží o drobnou stavbu čtvercového půdorysu vztyčenou na nízké podezdívce, vyrovnávající pouze nerovnost svažitého terénu, na které je položen roubený věnec. Do něho je začepována nosná konstrukce, která je svisle bedněna prkny, vysokou stanovou střechu pak kryje šindel a ukončuje otevřená lucerna, zastřešená šindelovou valbičkou na dřevěných sloupcích. Barokní zvon byl nedávno odcizen.
Ze stáří zvonů dodnes zachovaných na věžích chrámů vyplývá, že samostatné zvonice, a to ve většině případech patrně dřevěné, představovaly tradiční doplněk kostela, okolo kterého se rozprostíral hřbitov. Teprve později byly zvony přeneseny na nově přistavěné věže kostelů (Tuchlovice, Stochov, Dolín, Dřínov atd.), popřípadě zaujaly místo v nových architekturách chrámů (Zlonice, Klobuky atd.).
Hrázděná zvonice v Hradečně a rozsochy
Hrázděné zdivo – trámová kostra vyplněná výpletem, tyčkami, kamenem či cihlami vymazanými hlínou s plevami, tzv. lepenicí – se v kraji výrazněji prosadilo v lidovém stavitelství, Hradečno pak představuje ojedinělý případ na Kladensku a Slánsku, kdy bylo užito tohoto způsobu zdění u zvonice. Hrázdění využíval v podstatně větší míře nedaleký Rakovník, a to jak u zvonice při děkanském kostele, tak na zvonici na hřbitově, byť ze statických důvodů pouze ve spodní části. Zvonice v Hradečně, jejíž model je uložen na tamním obecním úřadě, má jednoduchou trámovou konstrukci, přičemž je na obvodových stranách vynechán trojúhelný otvor. Při poslední opravě došlo k podstatné výměně původních prvků. Nadpraží vstupu nese datování AN 1749 IR.
V malých obcích nacházíme nejjednodušší zvonice, prosté rozsochy, nebo také zouváky či vidláky. Je zde uplatněn nejprostší princip ukotvení zvonku v dřevěné konstrukci. V Klobukách použili vidlici z rostlého stromu, do které zavěsili zvon z roku 1676; v Sazené u Velvar na štíhlé vidlici byl dříve umístěn klasicistní zvonek. Rovněž na Zlonicku zhotovili z vhodně rostlého stromu rozsochy v Horní Kamenici a při zámku v Budeničkách, kde dříve visel zvonek s hodnotnou renesanční výzdobou. V Třebízi nalezneme další „zouvák“ sestavený ze dvou trámků na dřevěném sloupku se zvonem z roku 1932. Složitější je zvonička v Uhách, která vychází z poněkud nižší a rozložitější tesařské konstrukce, tak jako rozsocha ve Vyšínku u Zlonic.
Ve většině obcí regionu se však zvonilo na menší zvony upevněné ve vížkách nebo štítech zděných kaplí.
Zděné zvonice
Do další skupiny patří zděné stavby. Působivým dokladem barokního umění je zvonice s mohutnou cibulovou střechou, velkými zvonovými okny a hodnotnou barokní profilací architektonických detailů. Vystavěli ji severně nad kostelem sv. Štěpána prvomučedníka v Pcherách. Historie zvonů naznačuje, že zde byla starší zvonice, přičemž stávající barokní památka vznikla ve druhé třetině 18. století v době stavební aktivity na martinickém panství, do kterého Pchery rovněž spadaly. Původně se tady nacházela trojice zvonů (1550, 1752, 1761), které přelili v dílně Františka Josefa Kühnera v roce 1829; všechny však byly rekvírovány v roce 1917. V roce 1932 vysvětil zlonický vikář Mons. František X. Rudolf nové tři zvony z českobudějovické zvonárny Rudolfa Pernera, avšak i ty zanikly za další světové války.
Zatímco zvonice v Pcherách je situována dále od kostela, další tradičně stály při hřbitovních zdech v areálu kostela. Snad nejstarším příkladem nám může být zvonice při kostelu sv. Vojtěcha ve Slatině, která vznikla společně s kostelem v roce 1717. Dnes se tu nalézá největší z trojice zvonů Františka Antonína Franka (1772), zbylé dva (1772, 1777) byly rekvírovány v roce 1917.
V letech 1776 – 1778 byl nově zbudován kostel Navštívení Panny Marie v Pálečku u Zlonic. Tehdy také nahradili starou zvonici novou zděnou na čtvercovém půdorysu s jednoduchou úpravou průčelí. V patře, kam vstupujeme po dřevěném schodišti, najdeme v kraji jedinečnou dvojici zvonů z let 1575 a 1587 od Brikcího z Cimperka (* 1525 † 1599). Brikcí při výzdobě užíval předlohy mistrů německé grafiky, připomeňme alespoň motiv Zvěstování na zvonu v Dřínově od Albrechta Dürera. V Pálečku pak budeme obdivovat další vlys se zvěrokruhem, námět tak příznačný pro rudolfínskou Prahu, jejíž ozvěnu právě ve zvuku malopálečských zvonů můžeme slyšet. Z let 1778 – 1779 také pochází zděná zvonice při zámecké kapli Nejsvětější Trojice v Kolči.
Patrně největší zděná zvonice stála do roku 1897 při kostele Nanebevzetí Panny Marie na Kladně. Její nejstarší vyobrazení lze vidět na jedné z fresek v benediktinském klášteře v Praze – Břevnově. Neznámý malíř zachytil i ochoz pro hlásného, který zde pobýval, obdobně jak tomu bylo na věži se zvony při kostele sv. Petra a Pavla v Unhošti. Průčelí kladenské zvonice bylo členěno nárožními lizénovými pasy, jež nesly výraznou okapní římsu. Nejdříve zde byly upevněny dva zvony, a to nástroj Brikcího z Cimperka (1570) a další zvon, který byl v roce 1661 přelit Benediktem Briem. Za opata Benno Löbla OSB byly do zvonice zavěšeny další dva zvony, a to poledník (1746) a umíráček, který v roce 1733 odlil František Schönfeld. Po zbourání kladenské zvonice byl renesanční zvon Brikcího z Cimperka přenesen do věže nového kladenského kostela, barokní zvon z roku 1661 do kladenského muzea a zbylé dva menší zvony do kaple sv. Floriána, oba však vzaly za své při rekvizicích.
Na místě zaniklé osady Újezd, dnes Kladno – Dříň, se do roku 1861 nacházela již zmíněná dřevěná zvonice, podobná kvílické, kterou zachytil na kresbě Josef Šembera. Stávající novogotická zvonice nesla původně dvojici zvonů z roku 1516 od Bartoloměje Berounského a nástroj Arnošta Diepolda (1896), oba rekvírovány v roce 1917. Další zvon z roku 1921 byl patrně rekvírován za druhé světové války a před časem byl odtud odcizen i zvonek, který byl předtím údajně zavěšen ve svatojánské kapličce, jež ustoupila stavbě kladenských hutí.
Na závěr našeho putování za zvonicemi na Slánsku je třeba připomenout, že řada významných nástrojů se nalézá ve věžích kostelů. Připomeňme alespoň sice druhý nejstarší, ale největší používaný zvon z roku 1494, který visí na starobylé věži chrámu sv. Gotharda ve Slaném. Na věži kostela sv. Václava v Hobšovicích najdeme mohutný zvon pražského zvonaře Stanislava Konváře z roku 1550, který je uchycen na kolébacím mechanismu s pevně zavěšeným srdcem, v našem kraji ojedinělý způsob řešení. Cenné zvony jsou ve věžích karmelitánského klášterního kostela ve Slaném, chrámů ve Smečně a ve Vraném. Některé zvonice však po bolestných rekvizicích zcela osiřely, a to včetně překrásného kostela ve Zlonicích.
Výběr z literatury
Antonín CECHNER, Soupis památek historických a uměleckých v politickém okrese rakovnickém, Praha 1913; František FOŘTÍK, Vikovy dřevěné zvonice, Slánský obzor XLVIII, 1940, 70–74; Josef HEJNIC, Nápisy na českých zvonech 14. – 16. století, Časopis Národního muzea, oddíl věd společenských, ročník CXXIX, 1960, 1–33; Vladimír Křesina, 300 let nezvěstný zvon z kostela sv. Kateřiny ve Velvarech nalezen v Holešicích u Ervěnic, s.d., vydáno nákladem Společnosti krajinského musea v Kralupech nad Vltavou; Karel KUČA, České, moravské a slezské zvonice, Praha 1995; Ludmila KYBALOVÁ, Pražské zvony, Praha 1958; Václav MENCL, Lidová architektura v Československu, Praha 1980; Jan POHL, Zvony ve slánském okolí, Slánský obzor VII, 1899, 58–62; Lubomír PROCHÁZKA, Eva VOLFOVÁ, Vladimír PŘIBYL, Zvonice našeho kraje, katalog výstavy, Kladno 1992; Bohumil František ŠKORPIL, Paměti chrámu kladenského, Kladno 1897; Ferdinand VELC, Zvony v hejtmanství slánském, Slánský obzor IX, 1901, 3–9, 137; Ferdinand VELC, Soupis památek historických a uměleckých v politickém okrese slánském, Praha 1904; Ferdinand VELC, Dřevěné zvonice na Slánsku, Český lid, 1905, 274–283, 319–322; Zdeněk WIRTH, Soupis památek historických a uměleckých v politickém okrese kladenském, Praha 1907; Zdeněk WIRTH, Zabavení zvonů na Slánsku, Slánský obzor XXV, 1917, 133–136, Slánský obzor XXVI, 1918, 44–45.
Vydalo vydavatelství LUH v Praze ve spolupráci s Vlastivědným muzeem ve Slaném pro Městský úřad ve Slaném.
Foto Pavel Vychodil.
Text Vladimír Přibyl.
