 | |
| RABASOVA GALERIE RAKOVNÍK | 5 |
4. září–5. října 2014
vernisáž 4. září 2014 v 16.00 h
Kopání základů sokolovny
Myšlenka na vytvoření sokolského hnutí se zrodila v Čechách ve druhé polovině 19. století. Spolek Sokol, který tyto myšlenky naplňoval, byl ustaven v Praze v roce 1862, a to z podnětu profesora Miroslava Tyrše a jeho tchána, obchodníka, Jindřicha Fügnera. U zrodu nové tělovýchovné organizace stála řada tehdejších čelných představitelů české politiky a kultury: bratři Eduard a Julius Grégrové, Josef Mánes, Jan Neruda, Jan Evangelista Purkyně, Karolina Světlá a další. S názvem Sokol přišel pedagog Emanuel Tonner, Fügner navrhl tykání a oslovení „bratře“ a „sestro“, Mánes vytvořil kroj (garibaldiovská červená košile byla zvolena z Fügnerova podnětu) a novinář a básník Josef Barák přišel s nápadem užívat pozdrav „Na zdar!“
To nejdůležitější, myšlenkový směr, díky kterému žije Sokol i dnes, vštěpil spolku Miroslav Tyrš. Právě on je autorem sokolských zásad vyznávajících sílu a mužnost, činnost a vytrvalost, lásku k volnosti a k vlasti, dobrovolnou práci a kázeň spojenou s vzájemným bratrským vztahem členů. Miroslav Tyrš, který sestavil také Základy tělocviku (dokončil je spisovatel a politik PhDr. Vilém Kurz) a vytyčil heslo organizace „Tužme se!“, pevně věřil, že tyto principy pomohou národu, a obzvlášť tak malému, jako je náš český, úspěšně přežít všechny germanizační tendence. Spojení tělesné zdatnosti, duševní síly a lásky k vlasti představuje vlastně devizu, po níž dnes volá stále větší část veřejnosti. Nám Rakovnickým by měly být tyto zásady o to bližší, že se rodily v našem nejbližším okolí, na Křivoklátsku, kde Tyrš s Fügnerem často pobývali, ať již v myslivně Na Králi, v Novém Jáchymově nebo v loveckém zámečku Dřevíč.
Rakovník se k sokolskému hnutí připojil několik let po založení pražské tělovýchovné jednoty. Místní sokolové již od založení svého spolku pochopitelně toužili po svém vlastním stánku; dočkali se ho však teprve těsně před vypuknutím první světové války. Byla by ovšem chyba si myslet, že se velkoryse pojatá rakovnická Sokolovna stavěla jen pro účely místní sokolské jednoty, neboť již při vypracovávání projektu existoval záměr vybudovat ve městě jisté sportovní, společenské a kulturní centrum, které měla využívat široká rakovnická veřejnost. A to se také stalo, i když na plnohodnotný provoz si budova musela počkat až do doby, kdy po rozpadu Rakouska-Uherska na podzim roku 1918 vznikla samostatná Československá republika. Díky tomu, že svou velikostí a architekturou dominovala Sokolovna svému okolí, a díky zvláštním bílým cihlám, v našem prostředí nezvyklým, si již během stavby vysloužila i svou přezdívku, „Bílý dům“.
Využití Sokolovny bylo do konce první republiky poměrně široké. Kromě cvičení zde probíhaly nejrůznější kulturní a společenské akce, přednášky, koncerty, divadelní představení a údajně i výstavy. Od konce dvacátých let sem návštěvníci chodili také na filmová představení, neboť budova fungovala i jako kino. Zmiňované akce nepořádali jen sokolové, ale i další místní subjekty. Do „Bílého domu“ se tedy v podstatě přeneslo hlavní těžiště městských sportovních a kulturních aktivit, jimž do té doby poskytovaly útočiště sály zdejších hotelů, hostinců a restaurací. O své jedinečné postavení multifunkčního centra ale Sokolovna přišla již v průběhu dvacátých let, kdy se pro pořádání kulturních a společenských akcí vytvořila silná konkurenční střediska, a to jednak Lidový dům (čp. 144/II), vybudovaný sociálními demokraty z hotelu Jerie, jednak Dělnický dům (čp. 26/II), vystavěný díky aktivitě místních komunistů. Kulturní a společenské akce (s výjimkou promítání filmů) se posléze prakticky přestaly v Sokolovně konat poté, co byl Lidový dům v roce 1940 opět přestavěn, tentokrát pro účely divadelního a pěvecko-hudebního spolku, a kdy v této souvislosti znovu změnil svůj název, nyní na „Tylův dům“. Od té doby již Sokolovna slouží výhradně sportovním účelům. Během let na ní však zahlodal zub času, a tak nyní zaslouženě čeká na svou generální opravu, aby mohla plnit své poslání i do budoucna.
Luboš Smitka
