RABASOVA GALERIE RAKOVNÍK6
Zbyněk Havlín, Jan Kovářík – SLYŠET TRÁVU RŮST
Nová síň pod Vysokou bránou
26. října – 10. prosince 2017
vernisáž 26. října 2017 v 16.00 h








     Společný výstavní koncept malíře Zbyňka Havlína a sochaře Jana Kovaříka zaměřený na krajinu není ničím náhodným. Je výsledkem dlouhodobých nenucených námluv i vzájemné tvůrčí sympatie.
     Zbyněk Havlín studoval v ateliéru grafiky profesora Jiřího Lindovského, absolvoval pak v roce 2004 v ateliéru profesora Milana Knížáka.
     Jan Kovářík studoval v ateliéru Jindřicha Zeithammla, kde v roce 2005 studia ukončil absolutoriem. Během pobytu na AVU absolvoval stáž v ateliéru Milana Knížáka. Zde se oba tvůrci poznali. Svými klíčovými díly jsou zastoupeni v Národní galerii v Praze a v dalších významných sbírkách.
     U obrazů i soch se propojuje jejich společný zájem o krajinu. Mají snahu o redefinování toho, jak je zobrazována. U obou autorů jde o záznam pocitu z krajiny, její vnitřní obraz a obsah. Pohled dovnitř či z blízka znázorňují osobitým způsobem, který se protíná v akcentování detailů a ve velmi pestré barevnosti.
     Autoři pro svá díla z krajiny vybírají to, co je pro ně vzrušující, záměrně vynechávají šeď, mdlé tvary a realistickou popisnost všeho, co krajina obsahuje. Kováříkovy eroticko-elekrizující objekty jsou jakoby zvětšené mikroskopické záznamy pulzujícího buněčného bujení z Petriho misky. Zvětšeniny vytvářejí dojem abstraktních krajin, do kterých se chcete ponořit a které vás svojí intenzitou vtahují. Jeho objekty působí jako amorfní reliéfní mapy se vzájemným prolínáním krajinného a figurálního tvarosloví.
     Havlínova živelně podaná expresivní malba různých květinových i jiných přírodních strukturobsahuje také velkou míru detailů, které se mají tendenci rytmicky opakovat. Vzniká tak spontánně rytmizované řazení s akcentem na harmonii vzájemných vztahů jednotlivých barevných tvarů.
     Zobrazování krajiny je u obou autorů netradiční. Snaží se o podchycení samé podstaty krajiny, koncentrované esence.Při vnímání jejich děl se vracíme do okamžiku, kdy krajina vzniká, zaniká či se jinak rozvíjí, tedy pozměňuje. Záznam vývoje proměny může při vnímání děl evokovat pocit pohybu: pohybu vánku v lukách, toku říčních vodopádů, právě skápnuté kapky, bublavého vzedmutí rašeliny nebo rozpuku kaštanu... Je zde zaznamenán pohyb, s trochou nadsázky lze říci, žei například zvuk. Vnímáme rotaci, čeření vody atp.Krajina v těchto dílech působí jako podnětná procházka po mokřadech a lukách z Cesty do pravěku. Signální, velmi pestrá barevnost je pak dalším styčným bodem, který díla obou tvůrců propojuje. V rámci společné výstavy vzniká zajímavý průnik dvou a tří dimenzionálního vnímání krajiny. V rámci takového propojení je možné sledovat krajinu jako podstatný tvůrčí element současného umění.