 | |
| RABASOVA GALERIE RAKOVNÍK | 5 |
Nová síň pod Vysokou bránou
24. července–7. září 2025
vernisáž 24. července 2025 v 16.00 h
David Janouch narozen dne 20. 8. 1967 v Praze.
1982–1986 studium na Střední průmyslové Škole Sochařsko-kamenické v Hořicích v Podkrkonoší, obor reprodukční kamenosochař.
1986–1992 studium AVU v Praze, 1993 diplomoval u prof. J. Hendrycha v atelieru figurální plastiky.
2014–2016 studium AVU v Praze – Ateliér restaurování výtvarných děl sochařských u prof. P. Siegla
Zemřel náhle dne 4. 11. 2019.
Ve své profesionální výtvarné činnosti se věnoval plastice a restaurování historických uměleckých památek.
Martin Frind
Martin Frind *15. 5. 1963 v Praze. Oba jeho rodiče měli výtvarné nadání, jeho pradědeček byl litograf a jeho praprastrýc uznávaný malíř Augustin Frind, přezdívaný také jako Brožík Šluknovského výběžku.
V letech 1979–1983 studoval na SUPŠ v Praze, obor užitá grafika u prof. Václava Bláhy, 1986–1991 AVU v Praze, u prof. Jiřího Ptáčka a od roku 1990 u prof. Karla Malicha, kde také absolvoval.
Martin Frind, často nazývaný „Malíř undergroundu“ své obrazy představil na desítkách výstav v galeriích v České republice, Belgii, Francii, Polsku, Rakousku a Slovensku.
David Janouch o své práci: V restaurování a volné tvorbě je trochu rozpor. Při restaurování se člověk musí přizpůsobovat tvarosloví té dané věci, na které pracuje. Zdálo by se, že si pak člověk jde odpočinout k volné tvorbě, jenže to tak úplně není. Rozpor popsal tak, že je to, jako když na podzim slezete z lešení a najednou zjistíte, že nemáte v sobě dost síly. Minimálně pak měsíc trvá, nežli se vzpamatujete z restaurátorské práce a dostanete se na výhybce zpět k volné tvorbě. Je to trochu náročné střídání poloh.
Denis Anfilov o Davidovi Janouchovi: David se narodil ve starých Modřanech a strávil zde dětství i školní léta plná dobrodružství v partě kamarádů a spolužáků, která uzrála v celoživotní přátelství potvrzované nesčetnými vandry po blízkých Brdech i horách a lesích naší krásné země i končinách zámořských. Romantický charakter krajiny dětství a dospívání se nesmazatelně vepsal do Davidovy duše a celoživotně ovlivňoval jeho nazírání světa. Studium na sochařsko-kamenické škole v Hořicích v Podkrkonoší přineslo Davidovi kromě poznání základních technik sochařské práce i okruh nových kamarádů a kolegů. Podobným obohacením bylo pro Davida i studium na AVU v Praze, kde v době prudké společenské změny po roce 1989 docházelo i k intenzivním uměleckým proměnám a názorovým střetům. Začínal v ateliéru prof. Stanislava Hanzíka, pak přechází do ateliéru figurativního sochařství prof. Jana Hendrycha. Během studia nepodlehl lákadlům aktuálních trendů a výtvarných spekulací, ale zůstal věrný zásadám a principům klasické sochařské práce, podpořených hlubokým zájmem o dějiny umění. Restaurátorské zakázky ho pak utvrzovaly ve správnosti nastoupené cesty. Zcela přirozeně, formován životní praxí, docházel v průběhu devadesátých let k jasným stanoviskům. Ta zahrnovala kritické vymezení proti nově etablovaným koncepcím, které šířily laciné přejímky tzv. západní umělecké tendence. Se znechucením pozoroval fatální znehodnocování tvůrčích principů a odstraňování klasických kategorií kvality, při tvorbě a hodnocení uměleckého díla. Nezvratné přesvědčení o významu klasické tvůrčí práce, zahrnující postupné zhmotňování umělecké vize cestou zrání myšlenky skrze skicu, model a finální realizaci, obnášející sumu řemeslných dovedností v materiálech jakými jsou hlína, sádra, dřevo, kámen, štuk atd., Davida neomylně vedlo k poznání sochařské praxe. Stále přibývající restaurátorské zkušenosti, u Davida ještě cizelované v padesátém roce života završeným postgraduálním studiem na AVU v ateliéru restaurování u prof. Petra Siegla, vynesly na světlo světa překvapivě vyzrálou osobnost. Jenom nepochopitelná hra osudu ukončila tak příznivý a mnoha úkoly nabitý běh Davidova života a zanechala trýznivě prázdné místo v mnoha srdcích.
Martin Frind o sobě: Žijeme v podivně turbulentní době. Jako by se mnohé jistoty, o které jsme se ještě nedávno mohli zdánlivě opřít, začaly stávat nejistotami. Zároveň se nejistoty pomalu, ale jistě proměňují v jistoty. S čím dále větší rychlostí vstupují do našich životů. Zdá se, že by to neměl být úplně nový jev. Taková údobí v dějinách byla vždy. Zarážející je však rychlost, s jakou se tyto změny stávají všudypřítomnou skutečností. Přijde mi, že když více než před sto lety jistý mladík s příznačným příjmením Princip zmačkl v bosenském Sarajevu spoušť revolveru, jako by tím vypustil temného jezdce na koni zmaru, který ve své šílené jízdě světem neustále zrychluje svůj trysk. Stačí si jen představit celé dvacáté století. Ani naše současnost není jiná. Ba naopak.
Lidé přestávají používat rozum a naslouchají nejrůznějším samozvaným prorokům, kteří slibují lepší zítřky, většinou samozřejmě na úkor jiných. Je to doba nejistot, kterým můžeme čelit jen my sami tím, že se nenecháme vláčet blbou náladou a v sobě najdeme pohodu, kterou si nenecháme vzít.
Tolik k některým tématům mých obrazů, které mohou tuto situaci reflektovat. Ale také nemusí…
Ivan M. Jirous o tvorbě Martina Frinda: Mám pocit, že obrazy Martina Frinda se mají pozorovat spíš z větší vzdálenosti, z odstupu. Protože při těsné blízkosti nás může mást technika jeho malby, která obraz rozbíjí na jednotlivé úseky – a při jejich prohlížení můžeme koneckonců zjistit, že dokonalost či krása malby není Frindovým cílem. Marcel Duchamp kdysi dělil malíře na olfaktické a retinální. Olfaktičtí se opájejí vůní terpentýnu a v důsledku krásou obrazu. Retinální útočí skrze sítnici oka na šedou kůru mozkovou. Myslím, že Martin Frind patří k těm druhým. Jeho malbu bych neváhal, pokud mám právo něco takového udělat, označit za existenciální.
