Katalog vydaných publikací v roce 1999
RABASOVA GALERIE RAKOVNÍK2244
Josef Říha, Václav Upír Krejčí, Václav Zoubek
Rakovník je…
1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   11   12   13   14   15   16   17   18   19   20   21   22   23   24   25   26   27   28   29   30   31   32   33   34   35   36   37   38   39   40   41   42   43   44   45   46   47   48   49   50   51   52   53   54   55   56   57   58   59   60   61   62   63   64   65   66   67   68   69   70/71   72   73   74   75   76/77   78   79   80Rakovník je galerie






Asi nikdy nezapomenu na první dojmy z Rakovníka. Bylo to v třiašedesátém, někdy na jaře. Přijeli jsme autobusem, ze zastávky prošli Pivovarskou ulicí kolem otlučených barabizen na náměstí, v průjezdu u „Slavie“ mne požádalo o dar romské děvčátko stručným „Daj korunu!“, pak jsme klopýtali pískem k Pražské bráně (náměstí se právě dláždilo), ještě kilometr kolem napěněného, fantasticky páchnoucího potoka a do kopce do lesa, až nám táta před jedním domečkem řekl: „Tak tady budeme bydlet.“
Z toho místa nad rakovnickým koupalištěm jsem se už nehnul, tady jsem doma.
Mezitím si moje město mnohé problémy vyřešilo (často svérázně) a je dnes docela dobrým místem k životu.
Našel jsem tu i zajímavou práci, lépe řečeno poslání. Paní doktorka Zemánková z muzea mě přemluvila, abych jí pomohl obnovit Rabasovu galerii. Končil jsem školu, „na chvíli to zkusím, než se rozkoukám,“ řekl jsem si. Je to už pomalu dvacet let. Za tak dlouho se už zažijí lepší i horší časy. Už jsem vycítil, že galerie je asi takovým nechtěným dítětem (Jiří Kotalík tvrdil, že Rakovník je na galerii moc malý), doufejme, že se stejně jako v rodině nakonec rodičům odvděčí nejlépe.


Václav Zoubek, akademický malíř, ředitel Rabasovy galerie

Můj Rakovník. Pocházím od Sázavy, mým městem býval Benešov, kam jsem chodil do gymnázia, ale už asi od roku 1973 jezdím na Krakovec. Dlouho jsem se dopravoval vlakem, pak už spíš autobusem, někdy to bylo i úmorné, zvláště při letních vedrech – dodnes zažívám to blaho, když se autobus v Rudě stočí do lesů, aby se pak před námi otevřela „rakovnická kotlina“ – ano, už jsme skoro u cíle! Vždycky mi v Rakovníku vybylo dost času, abych se prošel městem, tu a tam něco pojedl, něco nakoupil, ještě dnes, když nespěchám, si rád posedím na už kdysi dávno velkoryse pojatém náměstí, tak živém, zvláště ve všední dny, kdy se do města sjíždí široké daleké okolí, rád se toulám uličkami, z nichž některé mají ještě středověký půdorys, zvlášť u synagogy a u Vysoké brány. To město už jsem dávno vzal za své a skoro dojatý, ať už přijíždím, či odjíždím, vyhlížím Pražskou bránu – kousek za ní je škola, ve které působil můj milý autor, Zikmund Winter… Rakovník s přilehlým okolím mi poskytl nový domov. A tak k jeho významnému dnu ho oslovuji s láskou.


Josef Topol, dramatik, básník, esejista, překladatel