| Katalog vydaných publikací v roce 1999 |  |
| RABASOVA GALERIE RAKOVNÍK | 1983 |
Rakovník je…
Na štace nás vozil taxikář, pan Pelikán. Bydlel u Vysoké brány. Byl to kouzelný chlap, až pohádková bytost. Byl tak zajímavý, že ho dokonce obsazovali do filmů už za dob režisérů Friče a Lamače. Hrál epizodní role a nechyběl v žádném filmu. Nejznámější roli ztvárnil v roce 1965 ve filmové povídce Bohumila Hrabala „Sběrné suroviny“ režiséra Juraje Herze. Pro nás to byla postava do jazzu, i když jsme jezdili hrát bigbít. Pelikán jezdil pomalu, dokonce dostal v Praze pokutu za zdržování provozu a ještě se tím chlubil. Měl dvanátsettrojku a psa Betynku, který seděl na motoru.
„Pane Pelikán, za týden potřebujeme do Pšovlk.“ Museli jsme ho žádat takhle brzo, aby se na to duševně připravil. Vozil totiž lidem jenom lednice a pračky z náměstí domů. „Klucí, to musíme vyrazit už v poledne.“ „Proč tak brzo?“ „To je dlouhá štreka, co kdyby se něco stalo? Musíme mít rezervu.“ A když jsme projížděli vesnicí, kde jsme večer hráli, stáhnul okýnko a křičel na celé kolo: „Už to vezu!“ Měli jsme ho moc rádi i jeho skvělé vypravování i jeho názory… Jedna příhoda za všechny. Jeli jsme hrát do Senomat a u kasáren, kde byl tankový prapor, zrovna začaly z brány vyjíždět tanky na cvičnou jízdu. Najednou naše auto zastavilo a my koukáme, Pelikán je pryč. Stojí daleko v poli a podupává si nohou. Když tanky odjely, vrátil se, pískal si a povídá: „Klucí hloupí, ty blbouni tam v těch tankách maj’ místo volantu dvě páky. Když zatáhne za jednu, tank se otočí a tohle auto má hrozně tenkej plech.“ Pak sedmdesátiletý Pelikán dodal: „A já tu chci ještě ňákej pátek dělat taxikáře, vy asi vůbec nemáte rádi život? To já jo.“
