Warning: fclose(): supplied argument is not a valid stream resource in D:\Sites\web_9333316471827453098126275\www\publ\book.php on line 117 Josef Øíha, Václav Upír Krejèí, Václav Zoubek Rakovník je…
Katalog vydanch publikac v roce 1999
RABASOVA GALERIE RAKOVNK31
Josef Øíha, Václav Upír Krejèí, Václav Zoubek
Rakovník je…
1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33 34 35 36 37 38 39 40 41 42 43 44 45 46 47 48 49 50 51 52 53 54 55 56 57 58 59 60 61 62 63 64 65 66 67 68 69 70/71 72 73 74 75 76/77 78 79 80Rakovník je dìdek …kamenný
Byl jsem pracovnì v Dánsku v Ällborgu. Starosta nás tam slavnostnì pøivítal a seznámil se zajímavostmi mìsta. Závìr jeho øeèi nás ale pøekvapil: „A moc si tu vážíme našich bezdomovcù, považujeme je za kolorit mìsta. Bez nich by naše mìsto nebylo vùbec krásné. Tak se k nim, prosím, tak chovejte…“
A takovým koloritem mìsta Rakovníka byl urèitì Karel Rejzek.
„Pane, pane, vy jste Otylky, viïte? Já ji znám, to je moc hezká žena. Úplný vzácný andìl.“ Byl první èlovìk v mém životì, který mi vykal, i když jsem byl velmi mladý. Rád jsem se s ním zastavoval. Byl veselý a veselé lidi zbožòoval. Pro pana Rejzka byl smích smysl života, dìlal pro nìj všechno. Nìkteøí lidé se mu ale vyhýbali, protože byl ukecaný, mìl na to totiž èas. Jeho èeština byla starobylá, uhlazená. Mluvil rychle, zadrhával. Taky neznám èlovìka, který by øekl, že od nìj slyšel jedno jediné sprosté slovo. Byl slušný a nikomu neublížil. Byl takový „èistì“ špinavý, ano, pro mne to nebyla špína. Protože to byl èistý èlovìk. Jeho staré šaty mìly ulámané knoflíky, nìkde i chybìly, látka všelijak sepnutá, aby držela fazonu. Kalhoty veliké, páskem stažené se špatnì zapnutým poklopcem. Celé to bylo pìknì promaštìné, lesklé, prošoupané, ale ne roztrhané… A ty neuvìøitelné oèi, jasné, prùzraèné, nevinné.
Žil V Brance, ani postel nemìl. Spal na prknì podloženém knihami, které nikdy neèetl. On nikdy nic neèetl, ani noviny. Neposlouchal rádio a televizi nevidìl. Kam jste se podívali, byla veteš, spousta nepotøebného, ale krásného. Bylo to muzeum blbostí. Na šòùøe na prádlo visela oblouková pila na døevo, prošlapané boty a skládací metr. Kalhoty mìl pøehozené pøes nefungující kamna na uhlí. Hodiny v jeho životì dlouho chybìly, dokonce mu kvùli nim nìkolikrát ujel vlak. Vyprávìl mi: „…musel jsem si koupit tenhle budík, protože v lese nikdo nechodí, abych se zeptal, kolik je hodin.“ „A co dìláte v lese?“ Ptal jsem se ho. „Pane, pane, musím hledat kameny. A pøenést je tam, kde jim to sluší. Ta krajina potom ožije. Pane, pane, kámen žije!“ Byl jak kouzelný dìdeèek, vždycky mi uèaroval. Ten „Pan, Pan,“ to bylo splynutí s pøírodou, ta pøíroda si ho snad vyrobila. Urèitì vystudoval vysokou školu lidskopøírodní a stal se akademikem pøírodní kamenné krásy.
Krátce pøed smrtí potkal pana Èervenku: „Pane, pane Èervenka, umírám, øeknìte to lidem.“ Zanedlouho jsem ho potkal já, vedl dámské èerné kolo, s roztrhaným deštníkem, s bandaskou na polívku, s døevìnou hùlkou pøes rameno a na ní visela kožená taška, pìknì rozedraná. Na hlavì mìl bekovku. Prostì, aby se lidé smáli. Ptal se mì úplnì stejnì jako celá ta léta pøed tím: „Pane, pane, vy jste Otylky, viïte?“ a najednou pøidal nìco, co mì zarazilo. „Pane, pane, podejte mi ruku. Podržím se, toèí se se mnou celý svìt. Už aby si pro mì pøišla zubatá a pak mì hodili do toho tmavého hrobu. Pane, pane, už je to špatný, hodnì špatný, už mì nebaví chodit na kameny.“ Pøidržel se, aby zastavil svìt. „Je málo lidí, kteøí mì uznávají a vedou mì ‘v cenností’. Vy pane, pane a Otylka, vy jo, ale to je málo.“ A pak, stejnì jako vždycky, když okolo nìho prošla hezká žena, otoèil se za ní a volal: „Panièko, panièko, krásná ženo, dovolte na okamžik… víte, že, víte, že vaše oèi jsou jako hvìzdy? Jste andìl krásy.“



Rakovník je kolorit






Fotografu Øíhovi stával modelem celá léta. A celá léta si pan Rejzek pøál uvidìt nahou ženu. Øíha mu to umožnil. Nahá žena stála modelem v Rejzkovì bytì spolu s ním po boku. Byl neuvìøitelnì šastný. Možná to byla v jeho životì první? To nevíme, ale víme urèitì, že byla poslední.
Ještì jedno nesplnìné pøání mìl: „Pane, pane, takový oživlý kámen ženou …to by bylo… To byste dokázal, pane? Pane, pane, vy jste vìdec.“ A Øíhovi se to povedlo, ale veliká škoda, Rejzek se toho už nedožil.
Tragicky zemøel na svatého Valentýna, na den zamilovaných 1995. Zemøel podobnì jako Bohumil Hrabal, záhadnì.
Ljuba Skoøepová na závìr TV dokumentu o Karlu Rejzkovi øekla: Dìkujeme ti, kamenný dìdku, tvùrce kamenné krásy, za všechna místa, která jsi zkrášlil kameny. Budou o tobì povídat. Ty kameny možná nauèí mnoho lhostejných, aby procitli, a mnoho slepých, aby uvidìli“ …už je nejvyšší èas, co Rejzku?
Warning: fclose(): supplied argument is not a valid stream resource in D:\Sites\web_9333316471827453098126275\www\publ\book.php on line 156