Katalog vydaných publikací v roce 1999
RABASOVA GALERIE RAKOVNÍK2680
Josef Říha, Václav Upír Krejčí, Václav Zoubek
Rakovník je…
1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   11   12   13   14   15   16   17   18   19   20   21   22   23   24   25   26   27   28   29   30   31   32   33   34   35   36   37   38   39   40   41   42   43   44   45   46   47   48   49   50   51   52   53   54   55   56   57   58   59   60   61   62   63   64   65   66   67   68   69   70/71   72   73   74   75   76/77   78   79   80Rakovník je dědek …kamenný
Byl jsem pracovně v Dánsku v Ällborgu. Starosta nás tam slavnostně přivítal a seznámil se zajímavostmi města. Závěr jeho řeči nás ale překvapil: „A moc si tu vážíme našich bezdomovců, považujeme je za kolorit města. Bez nich by naše město nebylo vůbec krásné. Tak se k nim, prosím, tak chovejte…“
A takovým koloritem města Rakovníka byl určitě Karel Rejzek.
„Pane, pane, vy jste Otylky, viďte? Já ji znám, to je moc hezká žena. Úplný vzácný anděl.“ Byl první člověk v mém životě, který mi vykal, i když jsem byl velmi mladý. Rád jsem se s ním zastavoval. Byl veselý a veselé lidi zbožňoval. Pro pana Rejzka byl smích smysl života, dělal pro něj všechno. Někteří lidé se mu ale vyhýbali, protože byl ukecaný, měl na to totiž čas. Jeho čeština byla starobylá, uhlazená. Mluvil rychle, zadrhával. Taky neznám člověka, který by řekl, že od něj slyšel jedno jediné sprosté slovo. Byl slušný a nikomu neublížil. Byl takový „čistě“ špinavý, ano, pro mne to nebyla špína. Protože to byl čistý člověk. Jeho staré šaty měly ulámané knoflíky, někde i chyběly, látka všelijak sepnutá, aby držela fazonu. Kalhoty veliké, páskem stažené se špatně zapnutým poklopcem. Celé to bylo pěkně promaštěné, lesklé, prošoupané, ale ne roztrhané… A ty neuvěřitelné oči, jasné, průzračné, nevinné.
Žil V Brance, ani postel neměl. Spal na prkně podloženém knihami, které nikdy nečetl. On nikdy nic nečetl, ani noviny. Neposlouchal rádio a televizi neviděl. Kam jste se podívali, byla veteš, spousta nepotřebného, ale krásného. Bylo to muzeum blbostí. Na šňůře na prádlo visela oblouková pila na dřevo, prošlapané boty a skládací metr. Kalhoty měl přehozené přes nefungující kamna na uhlí. Hodiny v jeho životě dlouho chyběly, dokonce mu kvůli nim několikrát ujel vlak. Vyprávěl mi: „…musel jsem si koupit tenhle budík, protože v lese nikdo nechodí, abych se zeptal, kolik je hodin.“ „A co děláte v lese?“ Ptal jsem se ho. „Pane, pane, musím hledat kameny. A přenést je tam, kde jim to sluší. Ta krajina potom ožije. Pane, pane, kámen žije!“ Byl jak kouzelný dědeček, vždycky mi učaroval. Ten „Pan, Pan,“ to bylo splynutí s přírodou, ta příroda si ho snad vyrobila. Určitě vystudoval vysokou školu lidskopřírodní a stal se akademikem přírodní kamenné krásy.
Krátce před smrtí potkal pana Červenku: „Pane, pane Červenka, umírám, řekněte to lidem.“ Zanedlouho jsem ho potkal já, vedl dámské černé kolo, s roztrhaným deštníkem, s bandaskou na polívku, s dřevěnou hůlkou přes rameno a na ní visela kožená taška, pěkně rozedraná. Na hlavě měl bekovku. Prostě, aby se lidé smáli. Ptal se mě úplně stejně jako celá ta léta před tím: „Pane, pane, vy jste Otylky, viďte?“ a najednou přidal něco, co mě zarazilo. „Pane, pane, podejte mi ruku. Podržím se, točí se se mnou celý svět. Už aby si pro mě přišla zubatá a pak mě hodili do toho tmavého hrobu. Pane, pane, už je to špatný, hodně špatný, už mě nebaví chodit na kameny.“ Přidržel se, aby zastavil svět. „Je málo lidí, kteří mě uznávají a vedou mě ‘v cenností’. Vy pane, pane a Otylka, vy jo, ale to je málo.“ A pak, stejně jako vždycky, když okolo něho prošla hezká žena, otočil se za ní a volal: „Paničko, paničko, krásná ženo, dovolte na okamžik… víte, že, víte, že vaše oči jsou jako hvězdy? Jste anděl krásy.“



Rakovník je kolorit






Fotografu Říhovi stával modelem celá léta. A celá léta si pan Rejzek přál uvidět nahou ženu. Říha mu to umožnil. Nahá žena stála modelem v Rejzkově bytě spolu s ním po boku. Byl neuvěřitelně šťastný. Možná to byla v jeho životě první? To nevíme, ale víme určitě, že byla poslední.
Ještě jedno nesplněné přání měl: „Pane, pane, takový oživlý kámen ženou …to by bylo… To byste dokázal, pane? Pane, pane, vy jste vědec.“ A Říhovi se to povedlo, ale veliká škoda, Rejzek se toho už nedožil.
Tragicky zemřel na svatého Valentýna, na den zamilovaných 1995. Zemřel podobně jako Bohumil Hrabal, záhadně.
Ljuba Skořepová na závěr TV dokumentu o Karlu Rejzkovi řekla: Děkujeme ti, kamenný dědku, tvůrce kamenné krásy, za všechna místa, která jsi zkrášlil kameny. Budou o tobě povídat. Ty kameny možná naučí mnoho lhostejných, aby procitli, a mnoho slepých, aby uviděli“ …už je nejvyšší čas, co Rejzku?