Warning: fclose(): supplied argument is not a valid stream resource in D:\Sites\web_9333316471827453098126275\www\publ\book.php on line 117 Ivo Mièka Být sochaøem
Katalog vydanch publikac v roce 2000
RABASOVA GALERIE RAKOVNK3
Ivo Mièka
Být sochaøem
o životì a práci s Miroslavem Pangrácem
1 2 Nejranìjší vzpomínka Trochu historie Pangrácové Rodina Dìdeèkova dílna Tøi králové Doma Krámek pana Knotka Budu malíøem První olejové barvy V dílnì u Františka Nonfrieda První sochy Šachta 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 Paní Chudobová a Ditrichová Do Bechynì Škola Pøijíždí i Pepa Pavlíèek Boženka Sedláèková Opìt u Nonfriedù Jak jsem portrétoval Jana Rennera Smìr AVU Zkouška Praha – hledá se byt Škola Vlastní ateliér AVU Laudovy korektury Vyuèování Klauzurní práce – „Vystìhovalci“ Speciálka Další osobnosti Max Švabinský 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33 34 Nejkrásnìjší studentská soutìž Závìr studia na Akademii Rakovnické výstavy Státnice Vojna Portrét Otýlie Beníškové Dìti Náhrobek Františka Škroupa Karel Havlíèek Borovský a Karel Èapek pro Národní muzeum v Praze Život kráèí dál Socha Gottwalda Socha T. G. Masaryka pro Rakovník Na závìr 35

Šachta

     Z jara roku dvaaètyøicátého se objevili v kanceláøi Františka Nonfrieda dva pánové.
     „A je to tady, ti jsou z pracáku,“ pronesl k Mirkovi znalecky Pepík Pavlíèek a nemýlil se.
     František Nonfried musel uvolnit dva dìlníky pro potøeby Øíše a byli vybráni právì oni dva – Pavlíèek a Pangrác – dva nejmladší.
     „Kam to bude, neøíkali?“
     „Prý na šachtu, do Rynholce na Annu.“
     „Páni!“ vzdychl si Josef Pavlíèek. Mirek mlèel. Velký sen o umìní se zaèal hroutit.
     Bylo to smutné louèení, tøebaže je Nonfried zval, aby kdykoliv pøišli, že dveøe dílny jsou pro nì vždycky dokoøán a pec a hlína i on sám k dispozici.
     Josefu Pavlíèkovi se nakonec podaøilo šachtì uniknout. Tatínka mìl v lese, zaèal dìlat s ním. Mirkovi jen zmìnili vzdálený Rynholec za dùl u Šamotky, blízko Lužné, øíkalo se mu Loužek.
     Ranní, odpolední, noèní. Ty byly nejhorší. S èlovìkem mlátí spánek, tak kolem druhé to bývá k nevydržení.
     Párkrát sfáral, ale nakonec mu urèili místo na povrchu. Èeká na hunty a pak vozík tlaèí buï na výsypku, to když je naložený hlušinou, anebo do tøídièky uhlí.
     Hvìzdièky, to koukáte, kam jsem se dostal. A ta zima, ještì že u tìžní vìže vede roura s horkou vodou. Ne, spát nesmím. Už zase vozík? Bože, kdy to skonèí? A ráno na kole domù. Jestli spadnu jako vèera veèer… Zítra je nedìle, tak se vyspím, ale pak zase sem. Kdy budu malovat? Všechno zapomenu, ruka ztratí cit. Jak to mùže dlouho trvat? Neveselé myšlenky. Na tyhle Velikonoce hned tak nezapomene.
     Na šachtì Mirek zažije i dotek smrti – heydrichiádu.
     Už vèera toho byla celá šachta. Vykradli prachárnu v lesíku. Kdo asi? S tou kùlnou a visacím zámkem si pøece poradí každý kluk.
     A teï jsou tady, v kožeòácích a tralaláèku. Gestapo. Ne, tìm by se nechtìl dostat do rukou. Došlo na nìj ale také.
     Mirek stojí v kanceláøi štajgra, jeden gestapák je u dveøí, druhý s roztaženýma nohama rozvalený za stolem, ten mluví èesky.
     „Kde jste byl v noci?“
     „Tady, na šichtì!“
     „Kde pøesnì?“
     „Tam nahoøe u vejsypky.“
     „Nic jste nevidìl, neslyšel?“
     „Ne, já když pøijel, to už to pøece bylo!“
     Gestapák vidí podvyživeného nevyspalého a vystrašeného kluka a mávne rukou ke dveøím. A Mirek nemá ani sílu sednout na kolo a dojet domù. Ví jen, že v tom nenávidìném autì, když ho míjelo, zahlédl jakoby štajgra a jeho zástupce. Snad se mu to jen zdálo.
     Zpráva v novinách druhý den už pochybnosti nepøipustila. Oba byli na základì stanného práva popraveni.
     Mirka se dotkla mrazivá ruka války plnou silou.
     Jak z tohohle ven? Bojí se o rodièe, sestøièku Anièku. Nesmí se tomu poddat, musí zaèít dìlat, nejlépe bude se ze všeho vymalovat a vysochaøit.
     Zajde si po èase pro kus hlíny k Nonfriedùm a je pøijat jako ztracený syn. S takovou radostí a Mirkovi se zdá, že i s trochou obdivu. Je pøece horník a byl tam teï za tìch strašných událostí. Je už kus chlapa, jak se zdá.
     Pøi zpáteèní cestì se sám sebou udiven zastaví. Co to, já si pískám. Nadechl se a poprvé si uvìdomil, že je kolem jaro, které si pomalu podává ruku s létem. A Mirkovi je nádherných osmnáct. Už ví, že to zvládne.
     Doma ho nepoznávají. Pøipravil si za polohlasného pobrukování do štaflièek našepsované plátno, nabaštil se s chutí, vesele si ke kolu pøipevnil odøenou aktovku se svaèinou a vyrazil k Šamotce na odpolední.
     Tak vznikají v pøíštích dnech obrázky a kresby horníkù, a když František Nonfried spatøí sošku Zranìný horník, uznale ho obejme kolem ramen.
     Šachta – malování, šachta – sochaøení, tak utíkají Mirkovy dny. Kamarádi, zábava, dìvèata, na to nìjak není èas ani chu. Zatemnìní, vyhlášky nìmecky a s poranìnou èeštinou, hlášení o popravách, nenávidìné haknkrajce, zpupná „V“ na roletách obchodù a na Vysoké bránì, a ty jejich uniformy. Noèní prohlídky, poplašné zvìsti, že v noci odvezli toho a toho… Nejlépe nevidìt, neslyšet, jenže copak to jde? Vèera v té zpropadené tmì zase spadl z kola a poøádnì si namlátil.
     Èlovìk musí mít nìjakou nadìji. Mirek ji nalézá v malování, tvoøení a pak, dozvídá se, že pan Kopøiva chystá zase na srpen tradièní uèòovskou výstavu. Slíbil Mirkovi, že tentokrát mezi výrobky nejšikovnìjší uèòovské mládeže taky zaøadí jeho obrázky a sošky. Ten bájeèný pan Kopøiva!
Warning: fclose(): supplied argument is not a valid stream resource in D:\Sites\web_9333316471827453098126275\www\publ\book.php on line 156