Warning: fclose(): supplied argument is not a valid stream resource in D:\Sites\web_9333316471827453098126275\www\publ\book.php on line 117 Ivo Mièka Být sochaøem
Katalog vydanch publikac v roce 2000
RABASOVA GALERIE RAKOVNK22
Ivo Mièka
Být sochaøem
o životì a práci s Miroslavem Pangrácem
1 2 Nejranìjší vzpomínka Trochu historie Pangrácové Rodina Dìdeèkova dílna Tøi králové Doma Krámek pana Knotka Budu malíøem První olejové barvy V dílnì u Františka Nonfrieda První sochy Šachta 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 Paní Chudobová a Ditrichová Do Bechynì Škola Pøijíždí i Pepa Pavlíèek Boženka Sedláèková Opìt u Nonfriedù Jak jsem portrétoval Jana Rennera Smìr AVU Zkouška Praha – hledá se byt Škola Vlastní ateliér AVU Laudovy korektury Vyuèování Klauzurní práce – „Vystìhovalci“ Speciálka Další osobnosti Max Švabinský 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33 34 Nejkrásnìjší studentská soutìž Závìr studia na Akademii Rakovnické výstavy Státnice Vojna Portrét Otýlie Beníškové Dìti Náhrobek Františka Škroupa Karel Havlíèek Borovský a Karel Èapek pro Národní muzeum v Praze Život kráèí dál Socha Gottwalda Socha T. G. Masaryka pro Rakovník Na závìr 35

Karel Havlíèek Borovský a Karel Èapek pro Národní muzeum v Praze

     (magnetofonový záznam)
     Já si ze své tvorby považuju za dobré také dvì plastiky, které se shodou okolností ocitly v tak posvátném prostoru, jako je Panteon Národního muzea. Pøed tøiceti lety, v roce 1962, se mi podaøilo vyhrát soutìž na bustu Karla Havlíèka Borovského a dá se øíct, že k závìru mé tvorby se tam dostala i druhá busta – Karla Èapka, kterou jsme odhalovali v devadesátém osmém, tìsnì pøed Vánoci.
     U Karla Havlíèka Borovského jsem byl ještì mladý chlapec a ta práce mnì udìlala natolik radost, že jsem vytvoøil sedm a možná i osm studií, které by se ještì nìkde v ateliéru našly.
     To jsem se vrátil z vojny, sochaøské práce bylo pomìrnì málo, zúèastòoval jsem se každé vypsané soutìže. Národní muzeum mìlo tenkrát myšlenku doplnit Panteon nìkolika slavnými syny našeho národa. Byl naplánovaný Leoš Janáèek, básník S. K. Neumann, Julius Fuèík, K. H. Borovský, Petr Bezruè…
     Pozvali si nás, sešlo se asi šedesát sochaøù a mìli jsme si rozdìlit zájmy, kdo by co chtìl dìlat. Já se pøíhlásil do skupiny na Karla Havlíèka Borovského, bylo nás tam snad dvacet. Udìlal jsem nìkolik návrhù, jeden z nich pak zahlédl profesor Lidický a øekl: „Zadáme to Pangrácovi. Ta hlava svìdèí o tom, že je schopen udìlat definitivní portrét.“ Pro mì to bylo nesmírnì povzbudivé a lichotící, vždy jsem byl ještì mladej vpravdì zaèínající sochaø. Závìreèný model byl odlit ve slévárnì Umìleckých øemesel v Blansku do bronzu a busta slavnostnì odhalena roku 1962 k výroèí úmrtí K. H. Borovského.
     Ono nás už tìch, co dokážeme udìlat dobrý portrét, moc nezbývá, ale tenkrát byla situace jiná, a tak jsem si tohle vítìzství na zaèátku své umìlecké èinnosti jaksepatøí považoval. A od té doby vždycky, když na mì sedne splín, mám na srdci nìjaký žal, tak se jdu do Panteonu podívat a øíkám si: No tak, pøece jsi alespoò nìco udìlal, co tady po tobì zùstane. Vìøím, že právì obì busty – Havlíèka a Èapka z mé tvorby pøetrvají a budou v Panteonu na vìky.
     Další bustou, která se shodou šastných náhod do Panteonu dostala, je Karel Èapek.
     Toho jsem vytvoøil snad už pøed deseti lety v roce 1987 nebo osm, kdy se mnou zaèal jednat pøedstavitel Èapkovy spoleènosti, tehdy ještì žijící herec Vlastimil Fišar. Byl u mì v ateliéru a øíkal: „Pane Pangrác, vy nám udìláte pomník bratøí Èapkù pøed Vinohradské divadlo.“
     Tuhle myšlenku jsem pochopitelnì hroznì rád pøivítal a pustil se do studií. Èapkovu bustu zhlédli, pøišla se na ni podívat èást výboru Spoleènosti, líbilo se jim to, ale nešastný osud tomu chtìl, že pan Fišar zemøel a s ním i celá myšlenka, že bych mìl pomník dìlat já. Busta ale byla na svìtì a èekala dál na své uplatnìní. No a jak se nakonec dostala do Panteonu, to je na delší vyprávìní.
     Vzniklo to urèitou náhodou. Mnì se totiž v životì stává to, že dneska tøeba mám smùlu, a ta se mi druhý den obrátí v urèitý klad, prostì pøijde nìco lepšího. Tak tomu bylo i u Èapka.
     Dívám se jednou veèer na televizi, bylo to nìjak k výroèí T. G. Masaryka. Dávali pøenos z Panteonu Národního muzea, a protože Havlíèkova busta je zde umístìna v tìsné blízkosti Španielova Masaryka, volám manželku: „Pojï se, Eleno, podívat, tam bude taky mùj Havlíèek.“ No ale, co to, vidím, že tam Havlíèek není, že tam nestojí.
     Øíkal jsem si, že ho možná pro ten masarykovský veèer, pro slavnostní zábìr nìkam posunuli stranou, aby tam byl tøeba prostor pro vìnce nebo øeèníka, ale nedalo mi to a druhý den jsem se šel do Panteonu podívat. A opravdu – Karel Havlíèek na svém místì nestál.
     Co bylo první, zeptal jsem se jakési uklizeèky nebo hlídaèky v tom prostoru. Øíkám jí: „Prosím vás, támhle stála busta Karla Havlíèka Borovského a není tam.“
     Odpovìdìla otázkou: “Ona tam není?“
     „No není, pojïte se podívat.“
     „Jeøíšmarjá, a kde je?“
     „No, není tady.“
     Ptal jsem se dál, kdo by o tom mohl vìdìt víc.
     „Panteon má na starost doktor Sršeò, zajdìte si k nìmu, má kanceláø o patro níž. Nechte si ho vyvolat na takový domácí telefon…“
     Poslechl jsem, sestoupal patro, zavolal mu. Doktor Sršeò byl náhodou pøítomen a vyšel na chodbu.
     Pøedstavuji se a znovu mu všechno øíkám.
     On se taky diví: „On tam není?“
     Já povídám: “Pane doktore, není. Pojïte se tam podívat.“
     „Kde by tedy mohl … Víte co, pane Pangrác, jdìte vedle k panu øediteli.“
     Øíkám si, že když už jsem takhle rozjetej, tož jsem tam taky zaklepal. S panem øeditelem jsme se dokonce srazili, byl už na odchodu.
     Zase se pøedstavuji a oznamuji, že ta busta tam není. I on se podivil, že není, a øíká: „Já zavolám doktoru Sršòovi, ten to musí vìdìt.“
     „Tam nevolejte, pøed chvilièkou jsem u nìho byl a on mì odkázal na vás.“
     Po muzeu zaèaly drnèet telefonáty, ale nakonec se to vyjasnilo. Busta byla na soklu, který se mírnì pohyboval a technické oddìlení muzea to zjistilo. Bustu z prostoru odstranili a sokl dali do opravy. Pak se Havlíèek pochopitelnì vrátí nazpìt.
     Pøi dalším už poklidném rozhovoru jsem se panu øediteli trochu pochlubil, že jsem dìlal to a ono a mimo jiné i sochu do Rotterdamu na náhrobek Františka Škroupa.
     To ho zaujalo: “Vy tam máte plastiku na Škroupovì hrobì? To je dobøe, že mi to, pane Pangrác, øíkáte. Vždy právì teï má doktorka Kabelková na starosti výstavu Františka Škroupa a momentálnì se s ní stìhuje do Rotterdamu a hned nato pøijde sem do Národního muzea. Nìjak se s ní spojte, bude nesmírnì šastná, když jí odlitek Hudby na výstavu pùjèíte.“
     Zavolal jsem, doktorka Kabelková byla opravdu ráda za obohacení své škroupovské expozice, a tak se v Praze pozdìji objevila i má plastika v bronzu „Hudba“.
     Panu øediteli jsem také øíkal, že jsem kdysi dìlal Èapka a v Národním divadle že mám malíøe Františka Ženíška, na karlovarské kolonádì architekta Josefa Zítka, v Rakovníku a ve Vinohradském divadle Otýlii Beníškovou, prostì jsem se trochu chlubil. On se rychle vrátil k prvnì jmenovanému.
     „Vy máte Èapka?“
     Vyprávìl jsem mu celou anabázi s neuskuteènìným pomníkem a on mì pøerušil: “Èapka bysme potøebovali, ale my na nìj nemáme, pane Pangrác, peníze.“
     Slyším se, jak øíkám: „Pane øediteli, já vám dám bustu pro Národní muzeum zadarmo, protože pro mì to bude èest. Jen si ji budete muset dát odlejt do bronzu.“
     Zaplatili tedy bronz a já mám dobrý pocit, že i moje druhá práce je v tak krásným prostoru, jako je Panteon Národního muzea, v té nejposvátnìjší síni našeho národa.
     Slavnostní odhalení busty spojil pan øeditel s výroèním vyznamenáním pracovníkù muzea, a tak spolu s nimi jsem dostal medaili i já a slévaè Dvoøák. Úplnì bez odmìny to tedy pro mì nakonec nebylo.
     Víte, míval jsem ateliér v hotelu Gráf, pozdìji pøejmenovaném na Kriváò na Pavláku. Odtud jsem se v dobách restitucí po roce 1990 musel pøestìhovat do malého, ale útulného ateliéru na Újezdì. Z nìj když se podívám, z jeho malého balkonu na starou Prahu, zahlídnu èást Národního divadla a za ním vykoukne støecha Národního muzea. Øíkám si: „Pangráci, v Národním divadle mᚠbustu malíøe Ženíška a v muzeu dokonce dvì práce. Tak co chceš, že furt nadáváš, že jsi toho moc neudìlal, že toho mohlo být víc.“
Warning: fclose(): supplied argument is not a valid stream resource in D:\Sites\web_9333316471827453098126275\www\publ\book.php on line 156