Warning: fclose(): supplied argument is not a valid stream resource in D:\Sites\web_9333316471827453098126275\www\publ\book.php on line 117 Ivo Mièka Být sochaøem
Katalog vydanch publikac v roce 2000
RABASOVA GALERIE RAKOVNK17
Ivo Mièka
Být sochaøem
o životì a práci s Miroslavem Pangrácem
1 2 Nejranìjší vzpomínka Trochu historie Pangrácové Rodina Dìdeèkova dílna Tøi králové Doma Krámek pana Knotka Budu malíøem První olejové barvy V dílnì u Františka Nonfrieda První sochy Šachta 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 Paní Chudobová a Ditrichová Do Bechynì Škola Pøijíždí i Pepa Pavlíèek Boženka Sedláèková Opìt u Nonfriedù Jak jsem portrétoval Jana Rennera Smìr AVU Zkouška Praha – hledá se byt Škola Vlastní ateliér AVU Laudovy korektury Vyuèování Klauzurní práce – „Vystìhovalci“ Speciálka Další osobnosti Max Švabinský 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33 34 Nejkrásnìjší studentská soutìž Závìr studia na Akademii Rakovnické výstavy Státnice Vojna Portrét Otýlie Beníškové Dìti Náhrobek Františka Škroupa Karel Havlíèek Borovský a Karel Èapek pro Národní muzeum v Praze Život kráèí dál Socha Gottwalda Socha T. G. Masaryka pro Rakovník Na závìr 35

Socha T. G. Masaryka pro Rakovník

     Abych se vrátil k práci, které si nesmírnì považuju a která byla vytvoøena pro Rakovník, k pomníku našeho prvního prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka.
     Osud tohoto pomníku je Rakovnièanùm jistì dobøe znám. Byl instalován na poèátku tøicátých let a vytvoøil jej vynikající sochaø Josef Fojtík. Za Nìmecka se jej vcelku podaøilo uschovat a po válce znovu instalovat, ale minulým režimem v padesátých letech byl znièen definitivnì. Poèítalo se s tím, že se snad nìkde najde ve Fojtíkovì pozùstalosti sádrový odlitek. Model byl však znièen taky. Udìlat nìjakou novou repliku Fojtíkovy sochy možno nebylo.
     Rakovnièané se obrátili na mì, jestli bych se toho úkolu – vytvoøení nového Masaryka – neujal. Samozøejmì to byla nabídka nesmírnì lákavá, i když jsem mìl trošièku obavy, protože ten Fojtíkùv Masaryk byl opravdu jeden z nejlepších v Èeské republice, obavy, abych se mu pøiblížil.
     Sám jsem se námìtem T. G. Masaryka zamìstnával už jako student a hned po válce v pìtaètyøicátém jsem si vymodeloval Tomáše Garrigua Masaryka jako malou figurku kolem šedesáti centimetrù a František Nonfried mi dovolil, abych si ji vypálil. S odstupem èasu vidím, že tahle plastièka nedosahuje potøebné sochaøské kvality, ale na druhé stranì je jednou z mých vùbec prvních dochovaných sochaøských prací.
     Pak na Akademii u profesora Laudy, to už bylo po válce, opìt jsem se vrátil k zpodobnìní T. G. Masaryka a udìlal jsem nìkolik studií, ale ty zùstaly v hlínì.
     Když proto Rakovnièané za mnou pøišli, jestli jsem ochoten a schopen ten pomník pro Rakovník udìlat, tak mi to samozøejmì polichotilo.
     Vùbec první nabídka byla už v roce 1968, to ještì žila nadìje, že pùjde obnovit pùvodní pomník Fojtíkùv. Srpen ale udìlal za tímto zámìrem na dvacet let teèku a mezitím vzal za své i sádrový model prvního Masaryka uchovávaný u potomkù Josefa Fojtíka.
     Udìlal jsem tedy po roce 1990 nìkolik vlastních návrhù. Nìkteré byly vystaveny na radnici a lidé se mìli vyjádøit pro nìkterý z nich. A pøibyly další, lepší. Vždy èím víc jsem se do tohoto tématu ponoøil, èím víc jsem sehnal obrazového materiálu…
     Nakonec jsem do ateliéru pozval èleny Nadace pro obnovu pomníku T. G. M. v Rakovníku, ukázal všechny návrhy a za pøispìní akademického malíøe Václava Zoubka, který ukázal na jeden a øekl – tuhlecten – bylo rozhodnuto.
     Udìlal jsem ještì Masaryka v takové té jeho èepici se štítkem, typické masarykovské, a plášti, v jakémsi polovojenském jezdeckém úboru. Tomu návrhu jsem v té dobì osobnì fandil nejvíc. Když ale teï vidím koneènou realizaci pomníku, byla Zoubkova volba a vlastnì celá Nadace ve výbìru opravdu štastná a já jsem za ni Václavovi a èlenùm komise vdìèen.
     Socha vznikala za spolupráce kolegy sochaøe Františka Radvana v jeho velikém ateliéru a za jeho fyzického a kumštýøského pøispìní. Málokdo si umí pøedstavit ty metráky hlíny a sádry ruènì vytahané až nìkam do nebe.
     Èlenové Nadace pøijíždìli na korektury, fotilo se i natáèelo pro rakovnickou kabelovou televizi.
     V devadesátém roce jsme se domlouvali poprvé, nìkolik let trvaly návrhy a pak byl v roce 1997 na podzim slavnostnì v Èermákových sadech odhalen.
     Modely vznikaly ve velkém i malém ateliéru a poté, co byl vybrán nejlepší, i když, jak už jsem prozradil, jsem tajnì doufal, že si vyberou toho s èapkou, jsem nechal modýlek u štukatéra nìkolikrát odlít do sádry. To pro všechny pøípady, kdyby se rozbil, aby byl po ruce náhradní. Sošku jsem odnesl k Františku Radvanovi do ateliéru. Nìjakou hlínu tam mìl a další jsme shánìli po Praze a vynosili po tìch schodech, který jsou nekoneèný. On ten ateliér má v sedmém patøe a výtahy v tom starém èinžáku pochopitelnì chybí.
     František Radvan rovnìž disponuje takzvaným zvìtšovacím aparátem. Ony všechny monumentální sochy vznikají tak, že sochaø udìlá tøetinový model a teï nastane víceménì technická záležitost, totiž že se to pantografem, jak se ten pøístroj odbornì nazývá, teèkovací metodou zvìtšuje do koneèného mìøítka. V našem pøípadì pomalu ke tøem metrùm. Tolik mìøí rakovnický Masaryk.
     Chodíval jsem k Radvanovi, jak jsme se domluvili. František tøeba øekl: „Pár dní mnì sem nìchoï, já to nahodím, pak sem vlezeš a budeš si na tom dìlat.“
     A tak to taky bylo. On je to èlovìk nesmírnì robustní a trošku nervózní, rád øíká: „Já si všechno nejradši dìlám sám, když mi do toho nikdo nemluví.“ Pro øadu sochaøù je ovšem spolupracovníkem k nezaplacení. Nakonec žádná velká socha se nikdy bez pomocníkù neobešla, napøíklad Myslbekùv svatý Václav v Praze. Øíká se, že na koneèný pomník už autor ani osobnì nesáhl, že se to zvìtšovalo podle tøetinového modelu, co je na Zbraslavi, a koneènou podobu už dìlali jeho pomocníci. On jen sem tam pøišel a povrch pohladil svýma geniálníma rukama.
     Nᚠpomník byl tedy Nadací nakonec schválen. Tady bych se chtìl vùbec zmínit o zásluze Nadace obstarat na dnes tak nákladnou vìc, jakou je realizace pomníku v této velikosti, peníze. Ale po revoluci bylo pøíznivé ovzduší a atmosféra, kdy snad každá instituce v Rakovníku, každý obèan mìl pocit, že musí na Masaryka nìjakou korunkou pøispìt, a proto se onen skoro milion a pùl dal dohromady. Dalo by se øíct, že podobnì jako kdysi Národní divadlo, vznikl i nᚠMasaryk díky sbírce lidí z mìsta a vesnic kolem, díky všem. Pøispìli na nìj rodáci a dokonce vzdálení krajané. Rodina Ottù z Kanady, inženýr Fencl z USA a jiní a jiní. Vše nakonec završila rakovnická radnice, starostové Èešok a Mánek, angažoval se tehdejší pøednosta okresu Chalupecký… Chtìl jsem jen øíct, že ta Nadace udìlala moc a zasloužila by si sama ode mne pomník, abych ho jejím èlenùm udìlal.
     Hlinìný Masaryk je nakonec odlit do sádry, což je rovnìž záležitost fyzicky nesmírnì namáhavá… Obrátili jsme se na štukatéra pana Macháèka, který nám s Radvanem kdysi ty pomníky odlíval, jenže bohužel, léta mu naskoèila natolik, že už fyzicky Masaryka dát do sádry nebyl schopný. Pak si najednou Franta vzpomnìl, že má syna, a se známým štukatérem velmi dobøe pomník do sádry odlili.
     A pøišla starost, kdo sochu kvalitnì a cenovì dostupnì odlije do bronzu, protože všechny naše prestižní slévaèské dílny a továrny umìleckého charakteru byly v té dobì už zrušeny. Napøíklad firma Bárták, Umìlecká øemesla, Zukov – prostì najednou zmizely a nebyla nadìje pomník téhle velikosti nìkde dobøe a levnì odlít.
     Èást èlenù Nadace objela nìkolik kovoliteckých dílen, peèlivì se zvažovala cena, termín, vybavení dílny a vùbec možnosti jednotlivých mistrù.
     Nakonec to byl kovolijec Dvoøák. Ten mi už pøedtím nìkolik vìcí odlíval, a velmi dobøe. Pùvodnì mìl malou dílnu na Letné, pak si vystavil krásnou slévaèskou dílnu za Prahou. Úkolu se nezalekl a øekl, že to za velmi schùdnou cenu pro Rakovnièany odleje. Stalo se, a tak jsme se opìt se èleny Nadace jednoho dne u nìho sjeli a spokojenost byla náramná.
     Transport sochy do Rakovníka se odehrával bez mé úèasti, vidìl jsem až odhalení pomníku pøi koneèné slávì. Trošku mì napøed mrazilo, øíkal jsem si poøád: „Ježíšmarjá, Pangráci, vždy ty jsi tu sochu na tom soklu vùbec nevidìl, nevíš, jak dopadne, jestli jsi to mìøítko chytil poøádnì …“
     Ale když rouška byla sundaná a já slyšel ten aplaus od lidí, tak ze mì všechno spadlo a zalila mì veliká radost. A když jsem se na nìj podíval, a že jsem stál blízko, øekl jsem si – je to dobrý, nebude to ostuda. A s odstupem èasu, když se na nìj podívám, tak ten pomník jakoby zraje, zdá se mi èím dál lepší. Nevím, èím to je. Buï už mi tak oèi neslouží, anebo jako zraje kdekdo a kdeco, pak i ten pomník vyzrává do takové krásy. Patina už zaèíná být pro nìj pøíjemná, myslím, že na závìr své sochaøské kariéry jsem pro Rakovník udìlal dílo, které snad mí Rakovnièané budou mít rádi.
Warning: fclose(): supplied argument is not a valid stream resource in D:\Sites\web_9333316471827453098126275\www\publ\book.php on line 156