Warning: fclose(): supplied argument is not a valid stream resource in D:\Sites\web_9333316471827453098126275\www\publ\book.php on line 117
|
| |||||
1 2 3 4 pøehled Branov Drahou Drahou Hokov Hoøesedly Hoøovièky Hoøovièky Høebeèníky Høedle Chráany Jesenice Jesenice Kalivody Knìeves Koleovice Koleovice Koleovice Koleovice Koleovice Kostelík Krakov Krakovec Kruovice Kruovice Krty Køivoklát Køivoklát Lány Lány Liany Mìsteèko Mìsteèko MìsteèkoPoáry Mec Mec Mutìjovice Nesuchynì Nové Straecí Nové Straecí Nové Straecí Nové Straecí Olená Olená Otìvìky Petrovice Petrovice Podboøánky Podboøánky Rakovník Rakovník Rakovník Rakovník Rakovník Rakovník Rakovník Rakovník Rakovník Rakovník Rakovník Rakovník Rakovník Rakovník Rakovník Rakovník Rousínov RoztokyLeontýn RoztokyLeontýn Øevnièov Senomaty Skryje Skryje Skøivaò Slabce Slabce Slabce Smilovice Smilovice Srbeè Sýkoøice Tlesky Tøtice Veclov Velká Chmelitná Vesulov Vesulov Vetaty Zbeèno Zbeèno Zbeèno Zbeèno ïár 5 6 | Souèástí naeho ivotního prostøedí jsou výtvory minulých generací. Jsou dokladem vývoje lidské spoleènosti a kultury, vznikly, aby pøipomínaly urèité dìje, události èi osobnosti, anebo nebyly v tomto smyslu úmyslnì vytvoøené, ale staly se svìdectvím své doby. Je jim spoleèný upomínkový význam, který je základem jejich památkové hodnoty, a u historické nebo umìlecké. Vìci, jejich památková hodnota má celospoleèenský význam, nazýváme kulturními památkami. Dnení chápání památek vzniklo v Itálii ve 13. století. Obdiv k dochovaným pozùstatkùm antiky, jejich studium, uvìdomìlý vztah k jejich hodnotám a z toho vyplývající zájem o jejich dalí uchování daly vzniknout vlastní renesanèní kultuøe. Mylenky italské renesance se íøily do dalích zemí Evropy, kde splývaly i s jinými motivy. Tak se v pobìlohorské dobì setkáváme se snahou pùvodní èeské lechty dokázat starobylost svých rodù a tím se odliit od cizích katolických pøistìhovalcù. V prùbìhu 18. stol. dochází v nejvyspìlejích zemích Evropy k boji pokrokových sil proti pøeívajícímu feudálnímu systému, jen brzdil dalí vývoj. Nevyhnul se ani naim zemím. V rámci osvícenských reforem koncem 18. stol. se památek dotýkala nejvíce kláterní reforma Josefa II., který zruil vìtinu øádù a jejich majetek zkonfiskoval. Øada objektù zaèala slouit jiným úèelùm. V tomto procesu bylo znièeno mnoho umìleckých dìl a dalích kulturních památek. Tehdy si zaèíná èeská osvícenská inteligence uvìdomovat hodnoty kulturních statkù jako odkazu minulosti. Roste okruh uèencù, kteøí psali významná vìdecká díla o minulosti národa a jeho památkách. Oívá sbìratelství a sílí zájem o historii. Roku 1796 vzniká aristokratická Spoleènost vlasteneckých pøátel umìní, která zakládá Akademii a Obrazárnu (pozdìjí NG), jejich cílem bylo zpøístupnit staré rodové sbírky. Pøímo závratný rozmach prodìlávalo muzejnictví, vznikají základní zemské instituce, roku 1814 Slezské muzeum v Opavì, 1818 Muzeum království èeského v Praze a Moravské muzeum v Brnì. Na pøelomu 18. a 19. stol. se mìnila i struktura naí spoleènosti. lechta ustupuje ze svých pozic, kde ji nahrazuje progresivnìjí mìanstvo. Pod vlivem romantismu hledá útoèitì v kouzlu minulosti, idyle a exotice. Stoupá zájem o historické hodnoty, v praxi vak probíhá nièení nemovitých památek. Mnoho z nich pøestalo plnit svou praktickou funkci a rychle chátralo. Devastace se urychlovala s postupujícím rozvojem prùmyslu, dopravy a s tím souvisejícími zmìnami ivotního zpùsobu. Zatímco ve vìdeckých a umìleckých kruzích se v prùbìhu 19. stol. propracovávala kritéria hodnocení kulturních památek a zásady jejich dalího uchování, pøi rozsáhlých asanacích a pøestavbách byly bezohlednì nièeny. V èeských zemích tento proces probíhal v prùmyslových mìstech, pøedevím v Praze. To vyvolalo ostrý boj. V této dobì vzniká øada spolkù na ochranu nemovitých památek, Umìlecká beseda se svou archeologickou komisí, Mánes a dalí. O udrování církevních památek peèovala Køesanská akademie, zaloená r. 1875. Významnou roli sehrál klub Za starou Prahu, zaloený r. 1900, zaslouil se o to e pod tlakem veøejnosti nedolo ke znièení èásti památek urèených k demolici. Mylenka ochrany vedla od spontánních protestù k cílevìdomé péèi. Od poèátku 19. stol. má ji øada zemí Evropy pro památkovou péèi právní podklad. U nás bylo vydáno jen nìkolik dvorských dekretù. První byl dekret o ochranì archiválií, vydaný Marií Terezií v r. 1749. Dekret z r. 1776, doplnìný r. 1812, upravoval nakládání s archeologickými a numismatickými nálezy. è. 79 z r. 1828 se vùbec poprvé zabývá zpùsobem, jakým by se mìlo o nìkteré nalezené památky nadále peèovat. Zákaz vývozu památek obsahuje dekret z r. 1818. Povinnost oznámit zemskému úøadu vývoz pøedmìtù do zahranièí stanovil pøípis dvorské komory z r. 1827. Kolem poloviny 19. stol. se íøí snahy o obnovu památek pøedevím dostavováním v pùvodním slohu, aby svým zevnìjkem vyvolávaly pùvodní dojem. Tímto zpùsobem bylo mnoho památek znehodnoceno, ale mnoho se jich také zachovalo. Nejvyím rozhodnutím císaøe Frantika Josefa I. z 31. 12. 1850 byla pøi ministerstvu pro obchod, prùmysl a veøejné stavby zøízena Centrální komise pro výzkum a zachování stavitelských památek. Jejím úkolem bylo poznávat a vyhledávat památky a shromaïovat poznatky o jejich povaze a stavu, s cílem získat o nich celkový obraz. K tomu bylo potøeba provést soupis památek. Dále mìla výchovnì pùsobit na veøejnost a poskytovat posudky a pokyny pøi opravách stavebních památek. Výkonnými orgány centrální komise byli dobrovolní pracovníci, konzervátoøi. Komise pøela roku 1859 do resortu ministerstva kultu a vyuèování a r. 1873 byla její èinnost rozíøena i na památky jiných oborù, dostala nový statut a pøejmenovala se na Centrální komisi pro výzkum a udrování památek umìleckých a historických. Byla vak kritizována pro nedostatek vlivu a prostøedkù, kterými by ochranu památek náleitì organizovala. Roku 1911 se systém ochrany památek transformuje. Pøi Centrální komisi byl zøízen Státní památkový úøad, jemu byly podøízeny novì ustavené zemské památkové úøady. Ty pøevzaly vekerou dosavadní agendu konzervátorù a sepisovaly památky v jednotlivých zemích. Nejvyí vìdeckou institucí Centrální komise byl Umìleckohistorický ústav. Centrální komise pøipravovala od r. 1891 do r. 1909 památkový zákon, který vak nebyl snìmovnami schválen. Zásady moderní památkové péèe zformulovala na pøelomu 19. a 20. století tzv. vídeòská kola (A. Riegl, M. Dvoøák). Nová teorie byla zaloena na definici historické kvality jako souboru dobovì podmínìných (relativních ) hodnocení z více pohledù, podle které se urèuje památková hodnota pøedmìtu (památky). V tomto duchu se zmìnil pøístup k rekonstrukcím, dostavbám a opravám památek. Vyvinula se tzv. konzervaèní metoda uznávající za plnohodnotné i vechny úpravy a doplòky, které bìhem její existence památku pozmìnily. V praxi to znamenalo, e byla chápána jako souèást ivého pøirozenì se vyvíjejícího organismu ivotního prostøedí. Po vzniku ÈSR zùstaly v platnosti vechny dosavadní (rakouské) zákony a pøedpisy. 29. 10. 1918 bylo pøijato naøízení o ochranì památek a zákazu vývozu kulturních památek. Vechny památky pøely pod ochranu Národního výboru Èeskoslovenského. Ústøedním orgánem památkové péèe se stalo ministerstvo kolství (pozdìji kolství a národní osvìty). To jmenovalo pro jednotlivé okresy okresní konzervátory, dobrovolné pracovníky s pomìrnì znaènou pravomocí. Od 5. 11. 1918 funguje Státní památkový úøad, nejprve pro celou republiku, od r. 1920 jen pro Èechy s poboèkou v Brnì, pro Slovensko pak Vládní komisariát pro zachování památek na Slovensku. Oba tyto úøady mìly charakter státní správy s mocí naøizovací. Roku 1919 byl zøízen pro práci na evidenèním soupisu památek Státní fotomìøièský ústav a pro památky archeologické Státní archeologický ústav. Po roce 1945 se zásadnì zmìnily podmínky pro ochranu kulturních památek. Na základì konfiskací a pozemkové reformy pøelo mnoho kulturních památek do vlastnictví státu. Zákon è. 137/1946 Sb. o Národních kulturních komisích pro správu státního kulturního majetku stanovil zpùsob péèe o státní kulturní majetek a pro jeho správu zøídil Národní kulturní komisi. Ta organizovala odbornou správu svìøeného majetku, udrovala jej v øádném stavu a starala se o jeho vhodné vyuití. V r. 1951 byla vládním naøízením è. 112 Sb. reorganizována státní památkové péèe. Místo památkových úøadù vznikl Státní památkový ústav a výkon státní správy pøeel na krajské národní výbory. Roku 1953 byly slouèeny døívìjí Státní památkový ústav, Státní fotomìøièský ústav a aparát Národní kulturní komise do nové Státní památkové správy. Roku 1954 byl zaloen Státní ústav pro rekonstrukce památkových mìst a objektù. Velký zlom v organizaci památkové péèe znamenalo pøijetí zákona è. 22/1958 Sb. o kulturních památkách. Úèelem zákona bylo upravit ochranu kulturních památek, jejich vyuití a péèi o nì. Zákon zøetelnì vymezil pojem kulturní památky a stanovil pravomoc a odpovìdnost národních výborù ve výkonu státní památkové péèe. Památek smí být vyuíváno jenom zpùsobem, který v souladu se zásadami památkové péèe odpovídá povaze a technickému stavu památky. Státní památkovou správu nahradil Státní ústav památkové péèe a ochrany pøírody (SÚPPOP) zøizovaný ministerstvem kolství a kultury (od r. 1968 ministerstvem kultury). Ústav organizoval a provádìl výzkum, plnil funkci odbornou a metodickou, nemìl naøizovací pravomoc. Výkonnými orgány státní památkové péèe byly Krajské národní výbory. Od r. 1958 byla v krajích zøizována Krajská støediska státní památkové péèe, která byla podøízena odborùm kultury KNV, mìla ve správì vìtinu památkovývh objektù, které døíve spravovala Národní kulturní komise a pozdìji Státní památková správa. Od r. 1960 po vydání zákona è. 65/1960 Sb. O národních výborech a vládního naøízení è. 71/1960 Sb. vzrostla úloha Okresních národních výborù. Na základì usnesení vlády è. 11 z èervence 1950 se pozornost památkové péèe systematicky zamìøila i na vìtí urbanistické celky historická jádra mìst. V otázkách, jak historická jádra uplatnit ve vazbách a funkèních vztazích k mìstu jako celku, se prosadil urbanistický pøístup. Vznikl pojem památková rezervace a pozdìji památková zóna. V r. 1981 zpracoval SÚPPOP Metodiku prohlaování území za památkovou zónu podle novì navreného zákona o památkové péèi. V prùbìhu let 198182 byl za spolupráce krajských støedisek státní památkové péèe a ochrany pøírody zpøesnìn výbìr památkových rezervací a zón. 29. bøezna 1984 byla schválena ministerstvem kultury nová Koncepce památkové ochrany historických mìst v ÈSR. 30. bøezna 1987 byl pøijat zákon ÈNR è. 20/1987 o státní památkové péèi, který je platný dosud. Za kulturní památky podle tohoto zákona prohlauje ministerstvo kultury movité i nemovité vìci, popø. jejich soubory, které jsou významnými doklady historického vývoje, ivotního zpùsobu a prostøedí spoleènosti od nejstarích dob do souèasnosti, jako projevy tvùrèích schopností a práce èlovìka u nejrùznìjích oborù lidské èinnosti, pro jejich hodnoty revoluèní, historické, umìlecké, vìdecké a technické nebo které mají pøímý vztah k významným osobnostem a historickým událostem. Vrcholným orgánem státní památkové péèe je i nadále ministerstvo kultury, jemu podléhají Státní a krajské ústavy památkové péèe. Výkonnými orgány jsou okresní úøady (døívìjí ONV). Warning: fclose(): supplied argument is not a valid stream resource in D:\Sites\web_9333316471827453098126275\www\publ\book.php on line 156 | |||||