Katalog vydaných publikací v roce 1997
RABASOVA GALERIE RAKOVNÍK1257
Obnovené památky na okrese Rakovník
1   2   3   4   přehled   Branov   Drahouš   Drahouš   Hokov   Hořesedly   Hořovičky   Hořovičky   Hřebečníky   Hředle   Chrášťany   Jesenice   Jesenice   Kalivody   Kněževes   Kolešovice   Kolešovice   Kolešovice   Kolešovice   Kolešovice   Kostelík   Krakov   Krakovec   Krušovice   Krušovice   Krty   Křivoklát   Křivoklát   Lány   Lány   Lišany   Městečko   Městečko   Městečko–Požáry   Mšec   Mšec   Mutějovice   Nesuchyně   Nové Strašecí   Nové Strašecí   Nové Strašecí   Nové Strašecí   Olešná   Olešná   Otěvěky   Petrovice   Petrovice   Podbořánky   Podbořánky   Rakovník   Rakovník   Rakovník   Rakovník   Rakovník   Rakovník   Rakovník   Rakovník   Rakovník   Rakovník   Rakovník   Rakovník   Rakovník   Rakovník   Rakovník   Rakovník   Rousínov   Roztoky–Leontýn   Roztoky–Leontýn   Řevničov   Senomaty   Skryje   Skryje   Skřivaň   Slabce   Slabce   Slabce   Smilovice   Smilovice   Srbeč   Sýkořice   Tlesky   Třtice   Veclov   Velká Chmelištná   Všesulov   Všesulov   Všetaty   Zbečno   Zbečno   Zbečno   Zbečno   Žďár   5   6

Součástí našeho životního prostředí jsou výtvory minulých generací. Jsou dokladem vývoje lidské společnosti a kultury, vznikly, aby připomínaly určité děje, události či osobnosti, anebo nebyly v tomto smyslu úmyslně vytvořené, ale staly se svědectvím své doby. Je jim společný upomínkový význam, který je základem jejich památkové hodnoty, ať už historické nebo umělecké. Věci, jejichž památková hodnota má celospolečenský význam, nazýváme kulturními památkami.

Dnešní chápání památek vzniklo v Itálii ve 13. století. Obdiv k dochovaným pozůstatkům antiky, jejich studium, uvědomělý vztah k jejich hodnotám a z toho vyplývající zájem o jejich další uchování daly vzniknout vlastní renesanční kultuře. Myšlenky italské renesance se šířily do dalších zemí Evropy, kde splývaly i s jinými motivy. Tak se v pobělohorské době setkáváme se snahou původní české šlechty dokázat starobylost svých rodů a tím se odlišit od cizích katolických přistěhovalců.

V průběhu 18. stol. dochází v nejvyspělejších zemích Evropy k boji pokrokových sil proti přežívajícímu feudálnímu systému, jenž brzdil další vývoj. Nevyhnul se ani našim zemím.

V rámci osvícenských reforem koncem 18. stol. se památek dotýkala nejvíce klášterní reforma Josefa II., který zrušil většinu řádů a jejich majetek zkonfiskoval. Řada objektů začala sloužit jiným účelům. V tomto procesu bylo zničeno mnoho uměleckých děl a dalších kulturních památek. Tehdy si začíná česká osvícenská inteligence uvědomovat hodnoty kulturních statků jako odkazu minulosti. Roste okruh učenců, kteří psali významná vědecká díla o minulosti národa a jeho památkách.

Ožívá sběratelství a sílí zájem o historii. Roku 1796 vzniká aristokratická Společnost vlasteneckých přátel umění, která zakládá Akademii a Obrazárnu (pozdější NG), jejichž cílem bylo zpřístupnit staré rodové sbírky. Přímo závratný rozmach prodělávalo muzejnictví, vznikají základní zemské instituce, roku 1814 Slezské muzeum v Opavě, 1818 Muzeum království českého v Praze a Moravské muzeum v Brně.

Na přelomu 18. a 19. stol. se měnila i struktura naší společnosti. Šlechta ustupuje ze svých pozic, kde ji nahrazuje progresivnější měšťanstvo. Pod vlivem romantismu hledá útočiště v kouzlu minulosti, idyle a exotice. Stoupá zájem o historické hodnoty, v praxi však probíhá ničení nemovitých památek. Mnoho z nich přestalo plnit svou praktickou funkci a rychle chátralo. Devastace se urychlovala s postupujícím rozvojem průmyslu, dopravy a s tím souvisejícími změnami životního způsobu.

Zatímco ve vědeckých a uměleckých kruzích se v průběhu 19. stol. propracovávala kritéria hodnocení kulturních památek a zásady jejich dalšího uchování, při rozsáhlých asanacích a přestavbách byly bezohledně ničeny. V českých zemích tento proces probíhal v průmyslových městech, především v Praze. To vyvolalo ostrý boj. V této době vzniká řada spolků na ochranu nemovitých památek, Umělecká beseda se svou archeologickou komisí, Mánes a další. O udržování církevních památek pečovala Křesťanská akademie, založená r. 1875. Významnou roli sehrál klub Za starou Prahu, založený r. 1900, zasloužil se o to že pod tlakem veřejnosti nedošlo ke zničení části památek určených k demolici. Myšlenka ochrany vedla od spontánních protestů k cílevědomé péči.

Od počátku 19. stol. má již řada zemí Evropy pro památkovou péči právní podklad. U nás bylo vydáno jen několik dvorských dekretů. První byl dekret o ochraně archiválií, vydaný Marií Terezií v r. 1749. Dekret z r. 1776, doplněný r. 1812, upravoval nakládání s archeologickými a numismatickými nálezy. č. 79 z r. 1828 se vůbec poprvé zabývá způsobem, jakým by se mělo o některé nalezené památky nadále pečovat. Zákaz vývozu památek obsahuje dekret z r. 1818. Povinnost oznámit zemskému úřadu vývoz předmětů do zahraničí stanovil přípis dvorské komory z r. 1827.

Kolem poloviny 19. stol. se šíří snahy o obnovu památek především dostavováním v původním slohu, aby svým zevnějškem vyvolávaly původní dojem. Tímto způsobem bylo mnoho památek znehodnoceno, ale mnoho se jich také zachovalo.

Nejvyšším rozhodnutím císaře Františka Josefa I. z 31. 12. 1850 byla při ministerstvu pro obchod, průmysl a veřejné stavby zřízena Centrální komise pro výzkum a zachování stavitelských památek. Jejím úkolem bylo poznávat a vyhledávat památky a shromažďovat poznatky o jejich povaze a stavu, s cílem získat o nich celkový obraz. K tomu bylo potřeba provést soupis památek. Dále měla výchovně působit na veřejnost a poskytovat posudky a pokyny při opravách stavebních památek. Výkonnými orgány centrální komise byli dobrovolní pracovníci, konzervátoři.

Komise přešla roku 1859 do resortu ministerstva kultu a vyučování a r. 1873 byla její činnost rozšířena i na památky jiných oborů, dostala nový statut a přejmenovala se na Centrální komisi pro výzkum a udržování památek uměleckých a historických. Byla však kritizována pro nedostatek vlivu a prostředků, kterými by ochranu památek náležitě organizovala.

Roku 1911 se systém ochrany památek transformuje. Při Centrální komisi byl zřízen Státní památkový úřad, jemu byly podřízeny nově ustavené zemské památkové úřady. Ty převzaly veškerou dosavadní agendu konzervátorů a sepisovaly památky v jednotlivých zemích. Nejvyšší vědeckou institucí Centrální komise byl Uměleckohistorický ústav. Centrální komise připravovala od r. 1891 do r. 1909 památkový zákon, který však nebyl sněmovnami schválen.

Zásady moderní památkové péče zformulovala na přelomu 19. a 20. století tzv. vídeňská škola (A. Riegl, M. Dvořák). Nová teorie byla založena na definici historické kvality jako souboru dobově podmíněných (relativních ) hodnocení z více pohledů, podle které se určuje památková hodnota předmětu (památky). V tomto duchu se změnil přístup k rekonstrukcím, dostavbám a opravám památek. Vyvinula se tzv. „konzervační“ metoda uznávající za plnohodnotné i všechny úpravy a doplňky, které během její existence památku pozměnily. V praxi to znamenalo, že byla chápána jako součást živého přirozeně se vyvíjejícího organismu životního prostředí.

Po vzniku ČSR zůstaly v platnosti všechny dosavadní (rakouské) zákony a předpisy. 29. 10. 1918 bylo přijato nařízení o ochraně památek a zákazu vývozu kulturních památek. Všechny památky přešly pod ochranu Národního výboru Československého. Ústředním orgánem památkové péče se stalo ministerstvo školství (později školství a národní osvěty). To jmenovalo pro jednotlivé okresy okresní konzervátory, dobrovolné pracovníky s poměrně značnou pravomocí. Od 5. 11. 1918 funguje Státní památkový úřad, nejprve pro celou republiku, od r. 1920 jen pro Čechy s pobočkou v Brně, pro Slovensko pak Vládní komisariát pro zachování památek na Slovensku. Oba tyto úřady měly charakter státní správy s mocí nařizovací. Roku 1919 byl zřízen pro práci na evidenčním soupisu památek Státní fotoměřičský ústav a pro památky archeologické Státní archeologický ústav.

Po roce 1945 se zásadně změnily podmínky pro ochranu kulturních památek. Na základě konfiskací a pozemkové reformy přešlo mnoho kulturních památek do vlastnictví státu. Zákon č. 137/1946 Sb. o Národních kulturních komisích pro správu státního kulturního majetku stanovil způsob péče o státní kulturní majetek a pro jeho správu zřídil Národní kulturní komisi. Ta organizovala odbornou správu svěřeného majetku, udržovala jej v řádném stavu a starala se o jeho vhodné využití.

V r. 1951 byla vládním nařízením č. 112 Sb. reorganizována státní památkové péče. Místo památkových úřadů vznikl Státní památkový ústav a výkon státní správy přešel na krajské národní výbory. Roku 1953 byly sloučeny dřívější Státní památkový ústav, Státní fotoměřičský ústav a aparát Národní kulturní komise do nové Státní památkové správy. Roku 1954 byl založen Státní ústav pro rekonstrukce památkových měst a objektů.

Velký zlom v organizaci památkové péče znamenalo přijetí zákona č. 22/1958 Sb. o kulturních památkách. Účelem zákona bylo upravit ochranu kulturních památek, jejich využití a péči o ně. Zákon zřetelně vymezil pojem kulturní památky a stanovil pravomoc a odpovědnost národních výborů ve výkonu státní památkové péče. Památek smí být využíváno jenom způsobem, který v souladu se zásadami památkové péče odpovídá povaze a technickému stavu památky.

Státní památkovou správu nahradil Státní ústav památkové péče a ochrany přírody (SÚPPOP) zřizovaný ministerstvem školství a kultury (od r. 1968 ministerstvem kultury). Ústav organizoval a prováděl výzkum, plnil funkci odbornou a metodickou, neměl nařizovací pravomoc. Výkonnými orgány státní památkové péče byly Krajské národní výbory. Od r. 1958 byla v krajích zřizována Krajská střediska státní památkové péče, která byla podřízena odborům kultury KNV, měla ve správě většinu památkovývh objektů, které dříve spravovala Národní kulturní komise a později Státní památková správa. Od r. 1960 po vydání zákona č. 65/1960 Sb. O národních výborech a vládního nařízení č. 71/1960 Sb. vzrostla úloha Okresních národních výborů.

Na základě usnesení vlády č. 11 z července 1950 se pozornost památkové péče systematicky zaměřila i na větší urbanistické celky – historická jádra měst. V otázkách, jak historická jádra uplatnit ve vazbách a funkčních vztazích k městu jako celku, se prosadil urbanistický přístup. Vznikl pojem památková rezervace a později památková zóna. V r. 1981 zpracoval SÚPPOP Metodiku prohlašování území za památkovou zónu podle nově navrženého zákona o památkové péči. V průběhu let 1981–82 byl za spolupráce krajských středisek státní památkové péče a ochrany přírody zpřesněn výběr památkových rezervací a zón. 29. března 1984 byla schválena ministerstvem kultury nová Koncepce památkové ochrany historických měst v ČSR.

30. března 1987 byl přijat zákon ČNR č. 20/1987 o státní památkové péči, který je platný dosud. Za kulturní památky podle tohoto zákona prohlašuje ministerstvo kultury movité i nemovité věci, popř. jejich soubory, které jsou významnými doklady historického vývoje, životního způsobu a prostředí společnosti od nejstarších dob do současnosti, jako projevy tvůrčích schopností a práce člověka u nejrůznějších oborů lidské činnosti, pro jejich hodnoty revoluční, historické, umělecké, vědecké a technické nebo které mají přímý vztah k významným osobnostem a historickým událostem.

Vrcholným orgánem státní památkové péče je i nadále ministerstvo kultury, jemuž podléhají Státní a krajské ústavy památkové péče. Výkonnými orgány jsou okresní úřady (dřívější ONV).