Václav Rabas – Lidé a věci domova

Tvůrčí cesta Václava Rabase

I.

Roku 1912, když bylo Mikoláši Alšovi šedesát let, přihlásili se k němu oddaně někteří z mladých, teprve se chystajících k cestě za malováním a tvorbou. V době, rozvichřené náporem nejprotichůdnějších tendencí a názorů uměleckých, věrně symptomatizujících chaotickou rozpornost let, jež předcházely výbuchu první války světové, uspořádali milovanému mistru soubornou výstavu – z obdivu k bohatství jeho životního díla, i jako příklad a aegidu svému předsevzatému snažení.

Byl mezi nimi Václav Rabas, tehdy sedmadvacetiletý. Od Hanuše Schwaigera dostalo se mu spolehlivého zasvěcení do zákonů a fortelů malířského řemesla, občas i skoupě odměřované pochvaly (na půl úst, s nevypočitatelným zablýsknutím skřipce profesorova). Na vysokých šerých chodbách Akademie s úctou a bázní ustupoval před J. V. Myslbekem, v sebe a ve zrání svého díla neústupně zahleděným. A v Umělecké Besedě, kde byl členem, mohl si s palčivou zodpovědností uvědomit závaznost jmen, určujících tradici uměleckého sdružení, jež se pyšnilo Mánesovým emblémem tří růží, v lyru vetknutých.

Rabasovi bylo však od mládí cizí sentimentální, netvořivé staromilectví či sousedské zápecnictví a před monumenty uctívaných jmen nehodlal malomyslně skládat ruce v klín. Na vlastní oči poznal a ocenil v brzku i velké, kladné zjevy malování evropského. Nepředpojatě nahlédl však flanc, prázdnotu a scestnost některých thesí a farmulek, jak se u nás tehdy roubovaly a ujímaly. Proto se od mládí postavil odhodlaně na vartu proti formalistním schematům a netvořivým theoriím, v pevné víře a přesvědčení (kdož ví, čeho bylo více potřeba v době pověr a názorových vratkostí), že jenom z pravdy domova a skutečnosti, z vlastního tvůrčího pohledu, názoru a výrazu lze dělat umění.

Toto tvůrčí gesto charakterizuje povahu Rabasových let učednických, tovaryšských i vandrovních, naznačuje jeho význam v novodobém českém umění a předurčuje všechny proměny, jimiž jeho dílo procházelo v růstu, zápasech a zrání k mistrovství.

II.

Rabasův umělecký názor i výraz byl v podstatě nalezen už v roce 1913 v nepočetném cyklu akvarelů, hutně a pevně obmykajících podobu výrazného reliefu holých kapců a plání krušovických. Potrvá však léta, než tento v mládí šťastně a ne bezděčně nalezený výraz přijme malíř přesvědčeně za svůj a než jej dotvoří v osobitě dramatizovaných prostředcích olejomalby.

Obratník dvacátých let, kdy se v sociálně-politickém i kulturním životě v Čechách tolik dokonává, načíná a mění, přináší Rabasově tvorbě váhavé rozkolísání. Jakoby zkoušel scházet z nakročené cesty; hledá rady u dramatičnosti pláten Antonína Slavíčka, na paletě se mu ozve názvuk drásavého, nervosního pathosu Pruchova, i ohlas trýznivé vůle po zákonitosti barevné a tvarové, vyznačující hledající komposice posledního desetiletí života Preislerova. Rabas tehdy neobejde ani úskalí „nové věcnosti“ s její expresivní, deshumanisující sirobou citovou a připustí názvuk dobové neoklasicistmí stylizace, i když u něho ne samoúčelné, nýbrž v rozvrhu ploch i smycích stětce odvozené z reality chudobných kapanic krušovických.

Teprve po čtyřicítce, v letech 1926–1927, odvážil se malíř (ne ovšem náhle a ne bez přípravy) pozdvihnout zrak od úseků a dílčích scenerií skutečnosti a obezřít krajinu pohledem rozkřídleným v šíř i v dál, k panoramatické monumentalisaci. Krajina Českého středohoří sloužila mu za východisko k dílům, v nichž pohledem a prostředky malíře XX. století vytváří obrazy panonamatické mohutnosti, v pravém slova smyslu ideové. Při práci se mu tu bezděčně ozve vzpomínka na velkodechá plátna Kosárkova a v zamyšlení nad předsevzatým úkolem porozumí malíř plně Máchovi i akordům hudby Smetanovy.

Selské zátiší z roku 1928 svou velkorysou stavbou jakoby předznamenávalo předsevetí zahloubat se ještě úporněji do velikého odkazu minula a v době, kdy jména vůdčích českých klasiků byla leda příležitostí k obdivu v galeriích či objektem studia uměleckohistorického, hledat u nich konrétní poučení pro vlastní práci. Nejen u mistrů krajinomalby, ale i v tradici figuralistické, z níž si krajinář Rabas k lásce a obdivu volí především dramatickou vervu olejů Alšových a hutnou, věcnou pastosnost malby Purkyňovy.

Mohutný cyklus Rabasových krajin z let 1929–1932 pevnými, ráznými tahy štetce, v sytých akordech barevných monumentalisuje všední výhledy do krušovických katastrů a zvihá je k typisujícímu zpodobnění novodobé, dělné české krajiny.

Kytice polních květin – jímavých jak prostý motiv Nerudův – od roku 1933 docelují škálu malířovy tvořivosti o tóny, doposud málo všímané: o melodické harmonie něhy, jakoby v arpeggiu znící zpod měkkých, zvláčnělých tahů štětce. Tak v letech třicátých Rabasovo umění zní už naplno v polyfonní, vpravdě orchestrální šíři, o to působivější, oč asketičtěji se malíř v motivech omezuje na končiny, dohlédané z krušovickeho sadu.

V neumdlévajícím zápasení o růst a zrání svého díla neobešel se Rabas ani bez šrámů, neúspěchů či ojedinělých ztroskotání; mebyl z těch, kdož by se jim kdy vyhýbali pohodlnou, opatrnicky ustálenou manýrou.

Ptejme se však, jak rozmanitým a bohatým dovedl malíř učinit nevelký okruh země kolem rodné vsi, v proměnách přírodních dějů od předjaří do krušných zim, v dramatu, epičnosti i lyrismu jednotlivých obrazů. Jak pravdivě a velce vypověděl, co je vlast, v temných letech okupace, kdy vrch Džbán držel neochvějně stráž.

Po osvobození a s odhodlaným nástupem k budovatelským úkolům na velkém díle socialismu spíná malíř své snažení s rozmachem tvůrčích sil pracujícího lidu, nad rozoranými lány a staveništi vztyčujícího pevnou klenbu práce a míru.

Výstava, pořádaná v roce 1950 k 65. narozeninám Rabasovým, shrnula imposatní výsledky umělcova tvůrčího vzepětí. Velkodechost a bohatost jeho panoramatického, cyklického oslavení české země nebyla tehdy, domnívám se, plně doceněna. Jak nicotně se od jadrné hmoty olejů Rabasových odráželo nedoucké mistrování a nežádané korektury těch, kdož nepochapili, že opravdová tvorba je ustavičným svárem kladného se záporným a nikoliv obrázkařením podle lineálu a že proto o to víc je třeba cítit a hodnotit dobytá vítězství.

III.

Rabasovy práce posledního data rostou v mnohém (jako ostatně vždy v jeho díle) z kořenů tvorby předchozí. Žeň z posledního roku – po náporu nemoci, která umělci na čas vzala štětec z dělných rukou – shrnuje některé z motivů důvěrně známých. Avšak v soustředěné úspornosti nových prostředků výrazových, v charakteristickém způsobu, jak s nimi malíř nakládá, v pádnosti a sukovatosti kreslířských čar jsou všechny listy puncovány novým a osobitým zřením.

Akvarely krušovických humen svou lapidárnastí, určovanou neobyčejně citlivým porozuměním tvárným možnostem materiálu, nezadají si s velkorysostí olejů; ba, v lyričnosti a baladičnosti jdou nejednou nad ně. Lavírované kresby družstevních žní jakoby sálaly energickým rytmem a širokým rozpětím vyrazných barev parného léta. Směle kroužené ovoce na mísách preluduje všemi melodickými akordy českého podzimu.

Jádrem výstavy je cyklus postav a tváří – výslednice úkolů, k nimž se malířovo úsilí posledním časem soustřeďuje. Už v mládí, jedním a týmž gestem, jímž pátral po tvaru a duši krajiny, usiloval Rabas dobírat se zobecňujíciho zpodobení postojů, tváře i nitra lidských postav. Prostředky malby nejednou nestačily ctiteli výsostného umění Myslbekova; tvář matky nebo přítele bylo zapotřebí prohníst a promodelovat v hlíně.

Reminiscence na alegorisující nadsazení, jež charakterisovalo mnohé z figurálních motivů Rabasovy tvorby předchozích údobí, zůstávají však dnes stranou. Malíř se soustředil k věcnému, portrétně předurčovanému zájmu o zobecňující typ; modelem mu stojí mladý horník v energickém postoji, setřásajícím únavu po noční směně; družstevní hospodáři zkoumavého pohledu, tváří zkušenostmi a dřinou zbrázděných; dvě mladé sestry-cikánky s baladickýma očima svého rodu; umělcovi vrstevníci, soudruzi z Krušovic, přátelé staří i mladí, umělcova rodina. Individua po jménu rodovém i křestním – avšak vespolek celistvá galerie, obmykající naši dnešní společnost v jejich mnohotvárných osobnostních typech.

Takový byl asi záměr umělce, toužícího po vyhmátnutí obecného v jedinečném, po postižení letor a vnitřního života z gest a rysů tváře, po zosobnění mládí, let zralosti i stáří.

Rabas odevždy chodí na motiv zpříma, bojovně; jeho kresby nejsou proto popisem ani součtem podrobností, nýbrž úhrnným výrazem temperamentního střetnutí s realitou. Ve vítězstvích, jež převládají, – vzpomeňme z nich třebas tklivě lidské podoby staré ženy v zamlkle soustředěném sklonu (Tvář dobře známá) – narůstá umělcův pohled i výraz do monumentality vzácného osobitého ražení.

Typisační záměr, souznící s osnovným dnes snažením v umění, vysvítá i z početného cyklu kreseb a variací na motivy krajinné. V zúsporněné redukci na dva tři stromy, u pat s pažitem trávníků, vlnobitím zrajícího obilí či prachem polních cest, cílí úsečný rukopis štětce jakoby ke grafu viděné reality – ve snaze vypovědět několika málo slovy epos, baladu či lyrickou píseň o kraji domova.

IV.

V průběhu uplynulých desetiletí stala se česká krajinomalba v mnohém jistinou, uchovávající kontinuitu kladných tradic. Nicméně její význam vcelku i podíl jednotlivých vůdčích osobností čeká posud na podrobnější zhodnocení.

Dílo národního umělce Václava Rabase, bytostného vyznavače realismu, vědomě se opírajícího o podnož tradic domova, může být ve svém souhrnu příkladem tvořivě pochopeného vztahu ke klasickému dědictví národnímu – vztahu, jenž je výslednicí tvůrčí vůle uvidět a vyjádřit zkušenost očima našeho věku, v dnešní její podobě, ideové významnosti a pathosu.

Odtud obdivuhodná míra umění zobecňují typisace, vyznačující řadu zralých děl Rabasových. Zamyšlení nad nimi nám připomene, že přívlastek klasičnosti je možno a třeba rozšiřovat i na platformu našeho století, na díla těch, jejichž tvůrčí úsilí dopnulo se v mnohých realizacích definitivnosti spěže. Procházka sbírkou novodobého umění Národní galerie a zastavení před souborem obrazů Rabasových nás v tom může utvrdit.

Jiří Kotalík

(Z katalogu výstavy Lidé a věci domova, Alšova síň Umělecké Besedy 1953)

Program / Autoři

• Václav Rabas

Díla č. kat. 7, 24, 27, 45, jsou zaprůjčena Národní galerií v Praze, ostatní ze soukromého majetku.

Výstavu uspořádala Rabasova galerie Okresního muzea a galerie v Rakovníku ve spolupráci s Národní galerií v Praze. Výstavu a text katalogu připravil Jiří Kotalík. Katalog vydalo Okresní muzeum a galerie v Rakovníku v nákladu 400 výtisků. Povolil OK ONV v Rakovníku 15. března 1983 pod číslem 28/83. Vytiskly Tiskařské závody n. p. Praha, provoz 64 Rakovník – 3855 83.

Vystavená díla:

• Moje vrstevnice
• Doma
• Vesnický mičurinec
• Cikánská dělnice
• Sochařka S. H.
• Malíř Jan Smetana
• Tvář dobře známá
• Vesnická švadlena
• Jiřina Berková
• Hermínka Rabasová
• Vlastní podobizna
• Můj vnuk Josef
• Chlapec v slamáku
• Děvčátko s náramkem
• Mladá žena v poli
• Starý dělník
• Topoly mého mládí
• Ovoce na bílé míse
• Jolančina tvář
• Jolanka z profilu
• Vlastní tvář v zrcadle
• Cikánské děvče
• Žena z Podlesí
• Nad mapou mého kraje
• Borovice v krajině
• Větvička akátu
• Jasný podzimní den
• Děvče z mého kraje
• Přespolní návštěva
• Večer
• František
• Můj včelín
• Cesta úvozem
• Kmen staré hrušně
• Jabloňový květ
• Na kraji lesa
• Stará hrušeň v plném slunci
• Rašení, kresba štětcem
• Úroda v panácích
• Borovice u rybníka
• Smrky
• Mládí
• Naše lípa
• Obilná sklizeň
• Panáky
• V zahradách
• Vnučka Jarmila